Albi

Pravdou je, že vždycky, když se řekne Kodaň, trochu si to pletu s Kadaní. Dánové by nejspíš měli podobný problém a proto tomu říkají Købehavn. Takže tedy nákupní přístav. Upřímně řečeno nejspíš jen pro ty movitější, protože ačkoliv Dánsko je drahá země, Kodaň je jednoznačně to nejdražší město, co se najde, ale to se dá čekat. Na druhou stranu, nutné uznat, že i jen šest hodin v Kodani je zážitek i přesto, že jde vlastně jen o jednu velkou procházku - nebo proběžku - kde se člověk sotva zastaví. To ale na kráse nic moc neubírá, Dánové působí jako jeden z mála národů, který umí výborně kombinovat staré budovy (nebo ty, co staře vypadají) a moderní architekturu tak, že to dává smysl. Ze všech těch noblesních míst v Dánsku, které jsou je tohle asi jasná tečka mezi oči Švéda, když může koukat přes úžinu Öresund. "My jsme tady to noblesní království," jako by to říkalo. A do jistý míry i jo, ale ani ne půl hodiny od hlavního nádraží se najde (částečně i podle čichu) část města,...

Je první pátek v listopadu, kolem osmé hodiny večer se ve tmou zahaleném Koldingu shromažďuje víc a víc lidí. Možná by na tom v pátek večer nebylo nic podivného, nic méně dánské párty zvyklosti se mají tak, že spíš než si jít sednout a popíjet do baru v osm večer se jde k někomu domů, kde se povětšinou pouští hudba a u toho se pije. Bary jsou až pro pokročilejší stádium opilosti, kdy vám nevadí dát za půllitr piva dvě stovky. Nic méně tento pátek je všechno jinak. Všude visí plakáty Tuborgu s Otcem vánoc, co veze náklaďák evidentně plný piva. A pod tím je velmi ale velmi malým a nevýrazným písmem napsáno "pijte s respektem". Což většina Dánů nedělá tak jako tak, podle mě i proto, že jim tu ten časopis prostě nevychází. Ačkoliv se bary a ulice plní, čeká se především na jeden konkrétní čas. 20:59. Něco jako půlnoc na Silvestra. Už deset minut před devátou všichni kolem baru nervózně přešlapují a zkouší si objednávat vánoční pivo. "Ještě devět minut," říká barman....

Vždycky, když cestuji, říkám si, jak super počasí si k tomu vyberu. na Srí Lance jsem byla v době, kdy tam byl pozůstatek monsunu, na Island jsem přijela ve chvíli, kdy se tam nacházeli pozůstatky hurikánu, co tam připlul po Golfským proudu. V praxi to vypadá asi tak, že vylezete před letištní halu, na kterou jste vzápětí přimáčknuti silným větrem. Já měla tu výhodu, že ve chvíli, kdy znáte spoustu Islanďanů a když říkám spoustu, tak myslím celé jedno procento celé populace, tak se nemusíte hnát až k autobusu. On si pro vás někdo dorazí. "Jé hele, ty si tu zas? A chceš hodit do Reykjavíku?" Kamkoliv. Chtěla jsem hodit vlastně kamkoliv. Nejlépe do sušičky, ale ta nebyla po ruce. Ale i jeep může sloužit jako sušička, když na to přijde. A vlastně i autobus, kterým jsem dorazila do městečka Hella. Toho místa, které jsem před rokem opustila. A přesně toho místa, kde se absolutně nic nezměnilo. A to ani v obchodě, který mají třeba v Česku většinou chuť tak dvakrát do roka přerov...

No jo, původně jsem si říkala, jak budu psát každý týden o všem novém v Dánsku. Zásadní problém je v tom, že nové je tu "nové" asi tak týden a pak se život promění do "vždyť tu teď žiju, tak co o tom psát" a všechno je najednou jako v Česku. Akorát, že narozdíl od Prahy nejezdím do školy metrem, ale na kole a tomu, co slyším na ulici rozumím asi tak z poloviny, ale oproti jiným školním emigrantům pořád dobrý. Hrozně zvláštní je to, že si tu člověk nemá na co stěžovat. Když jsem bydlela v Praze, neustále mě štvala škola/politika/mezilidský vztah s libovolnou osobou, co měla zrovna špatný den. Nic méně po přistěhování do Dánska, kde jsou nový lidi, který mě ještě nestihli začít štvát a škola, která je fakt vymakaná se už vlastně můžu jen usmívat nad českou politickou scénou. Vlastně ne, můžu si stěžovat na spolubydlící, které ačkoliv tu spolu žijí už rok a půl, ještě se nějakým záhadným způsobem po sobě nenaučili uklízet kuchyň. Takže chtěla jsem domácí mazlíčky? Má...

Čtyři hodiny ráno. Trochu brzo na to začít nový život v jiné zemi. Když jsem se minule stěhovala takhle daleko, spala jsem do desíti. Nutno ale dodat, že na Island se autem moc dojet nedá. A že jsem se tam nestěhovala na tak dlouho. Koldinghus Ale co, konečně je to tu. Nejvíc ze všeho jsem se těšila na to, až si vybalím, protože žít 14 dní z pytlů z oblečení (kde pořádně nevíte, co v tom je, takže rána probíhají dosti hrabavým způsobem, než se dostanu k tomu, co jsem původně hledala). Ale má to i své mínusy. Časem si člověk zvykne na to, že nebydlí s rodinou a že se vidí/slyší jednou za týden. je to osvěžující. Ale jak k tomu proboha přijde moje morče, kočka a koně, který jezdím? A tohle všechno se mi honilo ve čtyři hodiny ráno, když se vzpírala s peřinou, abych mohla vyjet znovu na sever. V autě to celkem rychle přešlo. Ne jen tak, ale začala jsem se soustředit na to, že jsem mnohem ospalejší a že bych chtěla nějak extra filozofovat. Prostě jsme kolem páté dorazili do mého ...

Hikkaduwa je prý městečko, kde všichni turisti buď začínají nebo končí. Pochopím ten konec dovolené, je to jen 3 hodiny do Colomba, a po tom lezení na skály a tak si člověk moře zaslouží. A po tom všem už se nejspíš naučil říkat ne na tuk-tuky. Ale začátek? To by mě od Srí Lanky naprosto odradilo. Krom toho, že když jsem chodila ulicí, tak jsem nedělala nic jiného než jen konstantně říkala "Ne, díky," než jsem se propracovala k pláži, kam chodí divoké želvy klást vejce. A mimochodem se tam taky můžou krmit (a že už jsou většinou ochočený). Pak tam jsou ale lidi jako já, co viděli Hledá se Nemo a tak nedělají nic lepšího než: "Ahoooj, jak se dostanu do Sydney?" Neodpověděla. Asi je to pěknej bručoun. Taky je tu dost poznat, že tu není sezóna. Spoustu restaurací je zavřených a otevře se až v říjnu nebo na konci září. To ale nebrání vystavovat cedule v ruštině nebo němčině tak jako a tak a pozor, někteří Srí Lančani tady umí rusky, což je ten největší šok po tom, co ...

Už jsem tu téměř 14 dní a říkám si, že je pozdě na to, aby mě tu ještě něco překvapilo. Ať už by se to mělo týkat místních, zvířat nebo čehokoliv jiného. Chyba. Po necelých dvou týdnech jsem přijela do Galle, což je větší město na jihu, jedno z těch, co bylo v roce 2004 zaplaveno nejvíce. Pořád nic překvapujícího. Pak mě ale místní dovedl do mého pokoje. Malý útulný pokoj, který ale nemá okno. Minimálně ne takové, jaké by si západní člověk představoval. V podstatě je to díra ve zdi s roletou. "To je, kdyby si chtěla kouřit, když nechtěla kouřit, tak roletu zatáhla. Jinak přijde opice," vysvětlovala mi domácí. Chápu. Za tu dobu už jsem tu nocovala s komáry, pavouky, stonožkama a veverkou, proč ne opice. Dalšího rána mě pak překvapil gekon, co se ládoval všemi mravenci, co přišli evidentně taky na návštěvu. Tuhle snídani mu zřejmě záviděl pták, co se mezitím uhnízdil na okně. Kniha džunglí, fakt. Už jen čekám na pantera, tygra a medvěda. Přitom ve městě to vypadá jinak. Možná...

Z dalšího výletu na chrám. Chrám nic moc, ale vyhlídka dobrá. Pláž pro turisty v Tangalle Pláž pro místní v Tangalle. Příště, až si budu plánovat někam cestu, zjistím si, jak se dostat z jednoho bodu do druhého. Místní autobusy jsou sice fajn a jejich indické tele-novely nepřestávají být zábavné, ale na druhou stranu sledovat je 5 hodin v kuse taky nemusím. Tolik k dopravě z Elle do Tangalle. Nejlepší na tom bylo to, jak mi všichni tvrdili, že autobus, se kterým pojedu, bude ten nejlepší, protože je vládní. Nejlepší znamená, že obsahuje televizi s hudbou ze Srí Lanky (občas i s klipy) a reproduktory, které jsou dostatečně nahlas, aby přebili i moje sluchátka. No a pak Tangalle. Je to malé plážové město, které žije hlavně z turismu, takže teď, když je monzunová sezóna, není tu nikdo, včetně monzunu. Všichni z Elle si trvali na tom, jak tady bude hnusně. Jestli to znamená to, že tu pršelo jednou a jen na deset minut, tak nevím, co by místní řekli na Island. Nic méně nebyla js...

Z Kandy je celkem jednoduchá cesta na jih do Elly. Chce to jen zajít na stanici a tam se úpěnlivě modlit, aby ještě měli rezervaci na místa na sezení. No a pak vytrvat dalších šest a půl hodiny ve vlaku. Po tomhle zážitku si začínám říkat, že České dráhy jsou celkem luxusní společnost. Že prý jedna z nejkrásnějších jízd vlakem na zemi. Doporučuje 9 z 10 zákazníků ČD Když jede Srí Lanský vlak rychle, tak je to většinou tak kolem 50 km/h. Což většině turistů stejně nevadí, jelikož z vlaku je výborný pohled na scenérii kolem. Prakticky jak mile se vyjede z Kandy, je téměř všude čajovník a někde mezi tím je vlak. 6,5 hodiny je taky dobrý čas na to, aby si člověk mezi ostatními baťůžkáři někoho adoptoval. Nebo aspoň tak jsem to udělala já. Vzhledem k tomu, že po celý pobyt v Elle jsem strávila s jedním párem Rakušanů, nejspíš asi adoptovali oni mě. Což nejdřív vypadalo jen jako velká společná večeře, kde nám místní uvařili zbytek rýže, co nejspíš měli (protože pak říkali všem okolo, že...

Kandy je jedno z nejzmatenějších míst, co jsem kdy viděla. Krom toho, že je tu doprava zhruba stejně šílená jako v Colombu je to tu i stejně špinavé ale nějakým záhadným způsobem i mnohem příjemnější a kulturnější. Temple of tooth, Kandy Nic méně i kultura má svou daň, je hrozně fajn, že se všichni snaží pomoct, na druhou stranu, nic není zadarmo a tak si tu téměř každý cizinec po několika hodinách připadá trochu jako chodící peněženka. Z blogů jsem vyčetla, že je nejlepší si pro účely navigace odchytit nějakou ženu. No a tak mě docela překvapila holčička, nemohlo jí být víc než 15. Mluvila anglicky, a když jsem se jí zeptala na to, jak se dostanu k chrámu budhova zubu, šla tam se mnou přes celé město. Na mnou nabízenou stovku jen řekla: "No, I did it as a friend." A to jsem netušila, že si můžu najít kamaráda jen při navigování k chrámu. Jezero v Kandy, pozor, obsahuje ryby i plazy Nic méně, chrám budhova zubu (já doufám, že moudráku), je jiná kapitola. Spoustu lid...

Vždycky když mi někdo říkal, že jsem dobrá, že jedu sama na Srí Lanku  říkala jsem si, že to přece není tak těžké, a že je to tam bezpečné. Tehdy jsem si to neříkala, kvůli tomu, že jsem měla pravdu, ale chtěla jsem si to namluvit. Takže když jsem před 2 dny opouštěla svůj uklizený, vymydlený pokoj se všemi těmi vymalovanými zdmi, čistou koupelnou a vůbec jsem zvládla celkem dobře uklidit, netušila jsem, že ty harémové kalhoty, s rozkrokem u kolenou mám na sobě i proto, abych si při odchodu ze dveří nenadělala do kalhot. Dovolenkovou náladu mi zkazilo i to, že hned u odevzdávání zavazadel jsem potkala dvě slečny, co letěli na Island. "Dost bylo z Islandem, teď půjdeš a budeš okupovat jiný ostrov," říkala jsem si, když jsem se kousala do rtů, abych se jich nezeptala, jestli si to nechtějí vyměnit. Stejně by nechtěli. Kdo by chtěl jet z pražských 30 stupňů do Srí Lanských vlhkých 40? A pak ani nevím, jak rychle jsem v Abu Dhabi na letišti a venku je 45 a bezvětří. Normální čl...

Kaspar Colling Nielsen - člověk, co člověka nadchne pro dánskou povahu Středa, půl jedenácté dopoledne. Je to poprvé co jsem na letišti, aniž bych sama někam odlétala. Stojím před příletovou halou s velkou cedulí "Kaspar Colling Nielsen". Přesně na toho tu čekám. Přitom jakmile se kolem začnou rojit lidi, kteří přiletěli z Kodaně. První za mnou jde Katja Kettu: "Ahoj, ty nebudeš Kaspar." "Ne, ale nevím, kde je ta, co má doprovázet mě." Slečna držící ceduli se jménem autorky knížky Porodní bába stojí o dvacet metrů dál a prohlíží si dav. Katja vypadá trochu jinak než na plakátu, který se k nám dostal. Když už se začínám obávat toho, že Kaspar třeba taky změnil barvu vlasů nebo se jen nechal oholit, konečně se objeví v davu a mává na mě. "Godt dag! Jeg hedder Albina."(Dobrý den, jmenuji se Albína). Odpověď přichází v angličtině. A to jsem si byla jistá, že jsem to řekla dobře. Říkám si, že to ještě zkusím a ptám se jaký byl let. Kaspar se na...

To se tak stává, že si někdo rezervuje blbě jízdenku. Už málo se to ale stává při výletu za čáru i když jen do Berlína. A tak se mi stalo, že jsme jeli s Petrem do Berlína na kafe. On to na rozdíl ode mě nijak nezmotal, jen souhlasil s tím, že čtyři hodiny budou stačit. Pro jistotu jsme si vybrali termín, kdy se mění čas, takže čtyři hodiny spánku taky musely stačit.Odjezd v 6.45. Našeho nezměněného času 5.45. "Takovej blbej nápad, vstávat, když je na budíku jednociferný číslo, zvlášť pak, když je pak takhle nízký. Dokud se to nezmění, tak o mě neuslyšíš," pravil Petr. Slyšela jsem. Vlastně slyšel nás celý autobus. Ukázalo se, že zábavné rozhovory v sedm ráno člověk nemusí sdílet jen s těmi, se kterými sdílí i lože. Díky bohu. To bych si doma mohla povídat jen s kočkou nebo spolubydlící. Hvězdný příjezd do Berlína 11.15. A když říkám do Berlína, tak myslím tu část Berlína, jež nelze najít ani na té největší mapě, která je hned vedle cedule s přeškrtnutým Berlínem. Ne, to si...

V pět hodin odpoledne se kolem stanice Waterloo sešlo asi sto lidí se žlutě zářícími vesty. Na zádech velký nápis „Crowd control“. Příprava na půlnoční ohňostroj oficiálně začala. Už den před tím k okolí Temže, do všech částí, co se kolem šesté hodiny uzavřely, navozily kamiony ploty. Pro bezpečnost, ale především pro oddělení těch, co obětovali deset liber za vstupenku do zóny a těch, co budou postávat za plotem nebo hledat překupníky. Jde to ale i bez vstupenky, jen se musí do zóny proběhnout před tím, než je uzavřená a zůstat schovaný do doby, než se všichni pustí dovnitř. Jinak v těchto dohromady asi šesti částech smí být jen zaměstnanci místních podniků nebo místní. I přesto se šťastlivec za plotem cítí dost stísněně. Jednotlivé zóny jsou totiž neprůchodně a ve vzduchu (kromě deště) visí otázka, jak se dostaneme o půlnoci na pokoj. Během čekání na půlnoc, uzavřeni v jedné z ohňostrojových zón, se nemůžeme ani pořádně projít. Kvůli bezpečnosti je všechno zatarasené tak pečlivě, ž...