O měsíc a něco později

No jo, původně jsem si říkala, jak budu psát každý týden o všem novém v Dánsku. Zásadní problém je v tom, že nové je tu "nové" asi tak týden a pak se život promění do "vždyť tu teď žiju, tak co o tom psát" a všechno je najednou jako v Česku. Akorát, že narozdíl od Prahy nejezdím do školy metrem, ale na kole a tomu, co slyším na ulici rozumím asi tak z poloviny, ale oproti jiným školním emigrantům pořád dobrý.
Hrozně zvláštní je to, že si tu člověk nemá na co stěžovat. Když jsem bydlela v Praze, neustále mě štvala škola/politika/mezilidský vztah s libovolnou osobou, co měla zrovna špatný den. Nic méně po přistěhování do Dánska, kde jsou nový lidi, který mě ještě nestihli začít štvát a škola, která je fakt vymakaná se už vlastně můžu jen usmívat nad českou politickou scénou.
Vlastně ne, můžu si stěžovat na spolubydlící, které ačkoliv tu spolu žijí už rok a půl, ještě se nějakým záhadným způsobem po sobě nenaučili uklízet kuchyň. Takže chtěla jsem domácí mazlíčky? Mám je. Chováme octomilky. Akorát, že podrbat se teda dají jen jednou, pak se to musí uklidit útěrkou.
Z nějakého záhadného důvodu se mi tu podařilo najít i ultra rychle práci. Což je vlastně super. A bylo by to ještě víc super, kdybych za ní mohla dostat zaplaceno. Ne, že by šlo o dobrovolničení, to by mi ani tolik nevadilo, ale není nic lepšího, než když se škola rozmyslí, že vás do nové země zaregistruje sama a až 3 týdny po tom, co přicestujete do Dánska. Jako hezký, že se starají, né že ne. Ale je fajn si uvědomit, že se takhle registruje i dalších 400 lidí, takže se proces "si tu legálně" protahuje ze dvou týdnů na čtyři. Juch.

Nic méně, čekací doba je skoro u konce, příští týden už bych mohla dostat svojí dánskou občanku. A za měsíc a něco svoje dvě výplaty. Double jackpot. Jako asi nic závratného, ale když si vezmeme, kolik studenti dostávají v ČR a porovnáme to s tím, kolik dostávají tady. No, to jsem šla dobrovolně i do kuchyně. Kde mě nechávají ujídat co se mi zlíbí a doučují mě dánsky způsobem "my na tebe budeme mluvit a ty časem přijdeš na to, co jsme říkali." Což je moc fajn taktika, akorát pak dochází k nedorozuměním jako "Říkala jsem, že máš oloupat cibuli, ne brambory" a "ty hranolky patří do friťáku ne do mrazáku." Dávám tomu měsíc, maximálně dva a buď pak budu rozumět perfektně, nebo někomu vážně ublížím.

Kromě práce a školy se mi nějakým záhadným způsobem podařil najít i Dán, tak už mi ke spokojenosti chybí jen koně. Nic méně Jette (šéf kuchařka) říkala, že se mi po něčem poptá. Teda aspoň myslím, že to říkala. Jistá si tím budu, až nasednu koni na záda.