Z Kandy je celkem jednoduchá cesta na jih do Elly. Chce to jen zajít na stanici a tam se úpěnlivě modlit, aby ještě měli rezervaci na místa na sezení. No a pak vytrvat dalších šest a půl hodiny ve vlaku. Po tomhle zážitku si začínám říkat, že České dráhy jsou celkem luxusní společnost.
 |
Že prý jedna z nejkrásnějších jízd vlakem na zemi.
Doporučuje 9 z 10 zákazníků ČD |
Když jede Srí Lanský vlak rychle, tak je to většinou tak kolem 50 km/h. Což většině turistů stejně nevadí, jelikož z vlaku je výborný pohled na scenérii kolem. Prakticky jak mile se vyjede z Kandy, je téměř všude čajovník a někde mezi tím je vlak. 6,5 hodiny je taky dobrý čas na to, aby si člověk mezi ostatními baťůžkáři někoho adoptoval. Nebo aspoň tak jsem to udělala já. Vzhledem k tomu, že po celý pobyt v Elle jsem strávila s jedním párem Rakušanů, nejspíš asi adoptovali oni mě. Což nejdřív vypadalo jen jako velká společná večeře, kde nám místní uvařili zbytek rýže, co nejspíš měli (protože pak říkali všem okolo, že už rýže není). Pak následovalo lezení na malou Adamovu horu. "Mají Češi vůbec nějaké hory?"-"Jo, spousta."-"A mají něco, čemu bychom i my říkali hory?"-"Možná jednu nebo dvě."
 |
| Ella rock z malé Adamovy hory |
Při tempu, které nasadili, mi začalo být líto, že jich nemáme víc. Bylo to něco jako z Pána prstenů, kde Legolas ladně předbíhá všechny ufuněné neelegantní hobity, trpaslíky a vůbec většinu bytostí kolem. A co víc, bylo to tak oba dny, jak první den, kdy jsme lezli jen na malou Adamovu horu, tak i den druhý, kdy jsme si řekli, že bychom mohli udělat něco většího a vylézt na skálu v Elle. Tam jsme si pro jistotu s sebou vzali ještě jednoho Kanaďana a Američanku, aby bylo dost lidí, co umí lézt po horách a případně i dost lidí, kteří by mě mohli vláčet za sebou.
 |
| Malá Adamova hora z celkem velké skály v Elle |
"A co budeme dělat, když potkáme hada?" - "Já nevím, nemáte někdo flétnu, mohli bychom je donutit tancovat." Po tomhle dialogu jsem si byla celkem jistá, že to bude něco jako hra o přežití. Taky trochu jo, ale rozhodně ne tak nebezpečná, jako nám líčili místní, ale celkem dost kluzká a strmá. Krom toho, většina cesty a přechodů po kolejích a po lesích celkem jasně připomínala film Stand by me, především pro to, že nikdo z nás nevěděl, kdy pojede další vlak. Ale vzhledem k rychlosti vlaků na Srí Lance, jsme vždycky měli tak čtvrt hodiny od doby, co jsme slyšeli a někdy i viděli. Tímhle způsobem jsme se dostali i do továren na zelený a černý čaj. Krom toho, že si teď už připadám jako expert na čaje, nejspíš už si nikdy neadoptuji. Při těch 13 kilometrech denně do kopců a zase dolů jsem si uvědomila, že nespíš vážně patřím do nějaké placaté země, jako je Dánsko. Na druhou stranu, volné hodiny němčiny se taky šikly.
Komentáře
Okomentovat