Z Vršovic do Colomba

Vždycky když mi někdo říkal, že jsem dobrá, že jedu sama na Srí Lanku  říkala jsem si, že to přece není tak těžké, a že je to tam bezpečné. Tehdy jsem si to neříkala, kvůli tomu, že jsem měla pravdu, ale chtěla jsem si to namluvit. Takže když jsem před 2 dny opouštěla svůj uklizený, vymydlený pokoj se všemi těmi vymalovanými zdmi, čistou koupelnou a vůbec jsem zvládla celkem dobře uklidit, netušila jsem, že ty harémové kalhoty, s rozkrokem u kolenou mám na sobě i proto, abych si při odchodu ze dveří nenadělala do kalhot.
Dovolenkovou náladu mi zkazilo i to, že hned u odevzdávání zavazadel jsem potkala dvě slečny, co letěli na Island. "Dost bylo z Islandem, teď půjdeš a budeš okupovat jiný ostrov," říkala jsem si, když jsem se kousala do rtů, abych se jich nezeptala, jestli si to nechtějí vyměnit. Stejně by nechtěli. Kdo by chtěl jet z pražských 30 stupňů do Srí Lanských vlhkých 40?
A pak ani nevím, jak rychle jsem v Abu Dhabi na letišti a venku je 45 a bezvětří. Normální člověk by si po probdělé noci v letadle řekl, že do toho nejde. Já nejsem normální člověk. Já jsem si prostě tak nějak musela dokázat, že jsem sluníčkář tělem i duší a tak mi nijak zásadně nevadí potulovat se po Abu Dhabi v období ramadánu a velkého, ale velkého hicu.
Slušní Češi budou za jisté jásat, když jim řeknu, že sem celou dobu dost trpěla a nejvíc ve chvíli, kdy jsem se rozhodla omrknout mešitu, do které se v těch 45 stupních musí člověk ještě víc zahalit, pro případ, že ještě nedostal infarkt. Po chvíli v Abu Dhabí jsem ráda, že je to jen zastávka na cestě za Ceylonem. Arabové nemají smysl pro humor a tak se jim moc nelíbilo, když jsem se přeřekla z jejich Abu Zábí na Abu Zombie.
Ještě, že jsem po 4 hodinách byla dobrovolně deportována na Srí Lanku. Taky vedro, ale mnohem snesitelnější. Jen to chce se připravit na to, že z letiště budu muset jet do hotelu v místní dopravě, která podle slov řidiče "utichá". Utichlá doprava ve Srí Lance vypadá jen o trošku hůře než doprava v Římě. Ze tří dopravních pruhů se stává čtyři nebo pět a předjíždět se dá zprava, zleva a kdyby to šlo, nejspíš by se předjíždělo i ze shora a ze zdola. Čekalo by se, že když už auto zastaví, třeba i na zastávce, tak se to uklidní. Neuklidní. Většinou v tu chvíli přijde k autům žena s dítětem v náručích žebrat, která s pokynem zelené uskakuje autům zpátky na chodník.
A pak konečně na pokoji. Auta nejsou slyšet, je tu klid, až o půlnoci začne vyřvávat noční obyvatelstvo přilehlého stromu. "Jak se ti spalo?"ptá se mě Daniela, která vede hotel. Když jí říkám, že super, až na ten ruch kolem, dostává se mi komické reakce:"Já ti u okna na tu opici nechala trochu kamení, škoda, že si ho nepoužila. A co Buggy?"-"Kdo je Buggy?"-"Moje stonožka, nejspíš spala u tebe."
Takže Srí Lanka bude nejspíš to místo, kde se přestanu bát pavouků, jelikož existují i horší věci.