O několik kilo rýže později

Krom toho, že když jsem chodila ulicí, tak jsem nedělala nic jiného než jen konstantně říkala "Ne, díky," než jsem se propracovala k pláži, kam chodí divoké želvy klást vejce. A mimochodem se tam taky můžou krmit (a že už jsou většinou ochočený). Pak tam jsou ale lidi jako já, co viděli Hledá se Nemo a tak nedělají nic lepšího než: "Ahoooj, jak se dostanu do Sydney?" Neodpověděla. Asi je to pěknej bručoun.
Taky je tu dost poznat, že tu není sezóna. Spoustu restaurací je zavřených a otevře se až v říjnu nebo na konci září. To ale nebrání vystavovat cedule v ruštině nebo němčině tak jako a tak a pozor, někteří Srí Lančani tady umí rusky, což je ten největší šok po tom, co jsem zjistila, že tu věci jako mýdlo nejsou moc v oblibě nebo že se tu neprodávají ani tampóny a vložky. A všechny tyhle překvapení byli dost negativní.

A to jsem si myslela, jak jsem si konečně našla dalšího baťůžkářského kolegu. A ono ne. A co víc, na pláži byli taky jen Rusové. A když jim řeknete, že jste z Prahy, dostane se vám uznalého: "Tam jsem byl, ale mám radši Karlovy Vary." No, to před týdnem asi každý, ale ne všichni měli potřebu mi to říct v ruštině.

Komentáře
Okomentovat