Místní kultura a zvěř: protřepat, nemíchat

Už jsem tu téměř 14 dní a říkám si, že je pozdě na to, aby mě tu ještě něco překvapilo. Ať už by se to mělo týkat místních, zvířat nebo čehokoliv jiného. Chyba. Po necelých dvou týdnech jsem přijela do Galle, což je větší město na jihu, jedno z těch, co bylo v roce 2004 zaplaveno nejvíce. Pořád nic překvapujícího. Pak mě ale místní dovedl do mého pokoje. Malý útulný pokoj, který ale nemá okno. Minimálně ne takové, jaké by si západní člověk představoval. V podstatě je to díra ve zdi s roletou. "To je, kdyby si chtěla kouřit, když nechtěla kouřit, tak roletu zatáhla. Jinak přijde opice," vysvětlovala mi domácí.
Chápu. Za tu dobu už jsem tu nocovala s komáry, pavouky, stonožkama a veverkou, proč ne opice. Dalšího rána mě pak překvapil gekon, co se ládoval všemi mravenci, co přišli evidentně taky na návštěvu. Tuhle snídani mu zřejmě záviděl pták, co se mezitím uhnízdil na okně. Kniha džunglí, fakt. Už jen čekám na pantera, tygra a medvěda.
Přitom ve městě to vypadá jinak. Možná víc evropsky, protože tu Holanďané v 17. století postavili tvrz, kterou nezbouralo ani tsunami. Přitom obyvatelé této tvrzi jsou především muslimové. "Nebojte se, klidně jděte do vody po vašem," říkala mi na pláži u tvrze žena zahalená až po oči. Která mi následně hlídala věci. Teda ta jejich kultura, fakt...
Vlastně jsou tu všichni hrozně tolerantní, pokud jde o turisty, turista může tohle, támto, taky tohleto, všechno. Koupejte se, jak uznáte za vhodné, hlavně si kupujte naše věci, my z toho pak vyžijeme další měsíc. A vůbec kupujte si všechno, co jde. "Chcete si vyfotit mého hada?" ptal se jeden zvláštní Srílanec s flétnou a díky bohu, skutečným hadem.
Všechny tyhle nabídky jsou nejčastější na pláži. Dvakrát do deseti minut říkám, že nechci kokos, ani ananas, ani pohladit opici, ani masáž, magnetku, šátek, dítě Srílančana a nevím, co všechno se mi ještě pokoušeli prodat. Hlavně v Unawatuně, kde je hlavní pláž, vlastně nejjižnější pláž celého ostrova. "Nemáte tu nikde, kde až byla ta vlna." - "To bude tím, že jsme museli všechno postavit znova," vysvětluje mi místní palačinkář. To jsem si říkala, jak hrozný to je, ale pak přišla stará dáma a říkala mi: "Ale nejlepší na tom je to, že když pak přijeli naši rybáři z lovu, tak vůbec nevěděli, co se tu stalo," a začala se hrozně smát. Teda jestli je tohle nejlepší.. No tak dobře. Za mě by bylo nejlepší, kdybych nebydlela s žádným místním divokým zvířetem a neměla spálená záda, ale budiž.