Za zvuku rychlochůze Berlínem

To se tak stává, že si někdo rezervuje blbě jízdenku. Už málo se to ale stává při výletu za čáru i když jen do Berlína. A tak se mi stalo, že jsme jeli s Petrem do Berlína na kafe. On to na rozdíl ode mě nijak nezmotal, jen souhlasil s tím, že čtyři hodiny budou stačit. Pro jistotu jsme si vybrali termín, kdy se mění čas, takže čtyři hodiny spánku taky musely stačit.Odjezd v 6.45. Našeho nezměněného času 5.45.
"Takovej blbej nápad, vstávat, když je na budíku jednociferný číslo, zvlášť pak, když je pak takhle nízký. Dokud se to nezmění, tak o mě neuslyšíš," pravil Petr. Slyšela jsem. Vlastně slyšel nás celý autobus. Ukázalo se, že zábavné rozhovory v sedm ráno člověk nemusí sdílet jen s těmi, se kterými sdílí i lože. Díky bohu. To bych si doma mohla povídat jen s kočkou nebo spolubydlící.
Hvězdný příjezd do Berlína 11.15. A když říkám do Berlína, tak myslím tu část Berlína, jež nelze najít ani na té největší mapě, která je hned vedle cedule s přeškrtnutým Berlínem. Ne, to si dělám srandu, ta cedule byla asi tak kilometr od nás.Úvodní čtvrt hodinu jsme vypotřebovali na hledání mapy, kterou jsme stejně moc nepotřebovali. Teda ne moc, jen jsme se do ní koukali každých pět minut, než si Petr, který už tam jednou byl, vzpomněl, kde jsme a kam chceme jít. A tak odmítajíc použít metro, jsme šlapali 40 minut do centra. A to přes části města, kde nejspíš musí mít všichni naprosto dokonalý účes, protože tam nebylo nic moc jiného, než restaurace a kadeřnictví.
Po příchodu do centra jsme pochopili, proč tolik kadeřnictví. Evidentně si tam jezdí mladí Němci vytvářet na hlavě barevné kreace, které dříve či později inspirují Lady Gagu, Jareda Leta a všechny ostatní, co se nebojí pruhované hlavy.
Vyfotit Branderburskou bránu a zemřít
Vlastně ne. Neumírat. Ale jít domů, protože to bylo více méně všechno, co jsme stihli. Dojít do centra, vyfotit si parlament, u kterého neustále vlálo desatero vlajek, udělat selfie, sledovat dítě se zrzavými vlasy. Tolik k parlamentu. No a pak samozřejmě Branderburská brána, která měla obdobný postup, s tím rozdílem, že místo sledování zrzavé holčičky jsem jako malá holčička běhala za koňmi, co tu tahali místní vozy.
A to bylo už poměrně hodně pozdě. Tedy já to neviděla tak hrozně, ale Petr ano. A tak jsme pojmuli zpáteční cestu na konec Berlína rychlo chůzí. Tedy sportem na nějž se v televizi snad ani nedá koukat. A při té příležitosti zjistili, že když chodím, cvakají mi boty. To záhadným způsobem zdvojnásobilo úsilí dostat se do autobusu v čas, protože cvakání bot se nedá poslouchat moc dlouho.
Následovala hra vyměň jakékoliv slovo ve filmu či písni za slovo Bratwurst, z čehož se dá usuzovat, jak moc jsme se během těch čtyř hodin v Německu integrovali.