Zpátky k polárnímu kruhu

Vždycky, když cestuji, říkám si, jak super počasí si k tomu vyberu. na Srí Lance jsem byla v době, kdy tam byl pozůstatek monsunu, na Island jsem přijela ve chvíli, kdy se tam nacházeli pozůstatky hurikánu, co tam připlul po Golfským proudu. V praxi to vypadá asi tak, že vylezete před letištní halu, na kterou jste vzápětí přimáčknuti silným větrem.
Já měla tu výhodu, že ve chvíli, kdy znáte spoustu Islanďanů a když říkám spoustu, tak myslím celé jedno procento celé populace, tak se nemusíte hnát až k autobusu. On si pro vás někdo dorazí. "Jé hele, ty si tu zas? A chceš hodit do Reykjavíku?" Kamkoliv. Chtěla jsem hodit vlastně kamkoliv. Nejlépe do sušičky, ale ta nebyla po ruce. Ale i jeep může sloužit jako sušička, když na to přijde.

A vlastně i autobus, kterým jsem dorazila do městečka Hella. Toho místa, které jsem před rokem opustila. A přesně toho místa, kde se absolutně nic nezměnilo. A to ani v obchodě, který mají třeba v Česku většinou chuť tak dvakrát do roka přerovnat, aby se zákazníci nenudili. Prodavačka se mě pak ptala, jestli mě už někde neviděla, vsadím se, že pošťačka by mě poznala.

To, že se nic nezměnilo šlo poznat i ve chvíli, kdy jsem se zeptala Hrafna, co je nového: "To víš, změnili jsme menu, takže nemáme šest chodů v hotelu, ale jen tři. V létě jsem byl na fotbale, no a to je asi tak všechno." A já všem vykládala, jak jsou Islanďani vtipní tvorové. Příležitostně ano.

"A co ty, jak je v Česku?"
"V Česku je na nic, jako vždycky, ale já teď bydlím v Dánsku."
"V Dánsku? Eh. To mě mrzí. A chceš slyšet nějaký vtipy o Dánech?"

A tím začalo dvoudenní stěžování si na téměř cokoliv, čeho se kdy Dánové dotkli. Nejvíc teda kola. Aby se neřeklo, že to celé bylo jen o stěžování, tak jsme taky byli na výletě. Nový a zásadní problém Islandu spočívá v tom, že tam točil Justin Bieber dva videoklipy a lidi, co mají "Bieber fever" to nalákalo na to, aby si tam jelo pro selfie, ať to stojí co to stojí. Kdyby to bylo jen selfie, tak ani nemuknu. Ale že je nutný u vodopádu zpívat Cold water?! Jako studená voda tam je, o tom žádná, ale... Björk by mi přišla vkusnější.
No a pak do Reykjavíku. Ačkoliv jsem si odvykla mluvit česky a Martina evidentně trošku taky, tak jsme to na ty tři dny nějakým záhadným způsobem zvládli. Proběhli Reykjavík, ve dne i v noci. Reykjavík je přesně to místo, kde pokud tu znáte hodně lidí, bude na vás každý mávat a divit se, kde jste se tu tak rychle vzali, Zároveň je to taky to místo, kde jsou ochotni vás ubít hned po tom, co řeknete, že je tu něco horší než v Dánsku. To se tu nesmí. Prej. I tak je to moje nejoblíbenější město, Jen je teda otázkou, jestli se do něj po větě "to by se v Dánsku nestalo" budu moct vrátit.