Světla nad Big Benem

V pět hodin odpoledne se kolem stanice Waterloo sešlo asi sto lidí se žlutě zářícími vesty. Na zádech velký nápis „Crowd control“. Příprava na půlnoční ohňostroj oficiálně začala. Už den před tím k okolí Temže, do všech částí, co se kolem šesté hodiny uzavřely, navozily kamiony ploty. Pro bezpečnost, ale především pro oddělení těch, co obětovali deset liber za vstupenku do zóny a těch, co budou postávat za plotem nebo hledat překupníky.
Jde to ale i bez vstupenky, jen se musí do zóny proběhnout před tím, než je uzavřená a zůstat schovaný do doby, než se všichni pustí dovnitř. Jinak v těchto dohromady asi šesti částech smí být jen zaměstnanci místních podniků nebo místní. I přesto se šťastlivec za plotem cítí dost stísněně. Jednotlivé zóny jsou totiž neprůchodně a ve vzduchu (kromě deště) visí otázka, jak se dostaneme o půlnoci na pokoj.
Během čekání na půlnoc, uzavřeni v jedné z ohňostrojových zón, se nemůžeme ani pořádně projít. Kvůli bezpečnosti je všechno zatarasené tak pečlivě, že jeden z mála odchodů je asi jen metro. Autobusy musí jinudy. „Po půlnoci se to všechno uvolní, stačí si pak jen jít na metro a dostanete se, kam budete chtít. Ale doporučuju jít trochu dřív.“ Je to tam pak hodně zacpaný a na metro můžete čekat taky půl hodiny.“ Tomu se dalo celkem věřit, už při přemístění se z letiště na pokoj jsme čekali na třetí metro, než jsme se konečně vtěsnali dovnitř.
Při výhledu ven bylo vidět, jak už v sedm hodin se tvoří fronty na vstup do naší, zelené zóny. S každou minutou přibývalo víc a víc lidí, největší příval přišel okolo půl osmé. Tou dobou už tam bylo tolik lidí, že se na konec řady nedalo dost dobře dohlédnout, protože se točila do druhé ulice. Kolem do kaváren chodili nervózně policisté s neustále drmolící vysílačkou. A ačkoliv moderátoři v rádiu zněli šťastně a sršeli energii, někde tam padla první zamyšlení nad tím, proč tu vlastně jsme, když to až tam super rozhodně není. I když vlastně je. Možná maličkost, ale chybí zvuk petard.
Vlastně chyběl už v pět hodin a chybí celý den. Spojené království má tuhle pyrotechniku zakázanou zákonem. Takže je příjemné poslouchat jen hukot ulice bez ran a výrazných houkaček sanitek a dalších záchranářů. Přitom atmosféra není nijak ponurá. Na ulici se procházejí ve zhuštěném davu stáda lidí, honící se za představou perfektního Silvestra v Londýně a velkého ohňostroje.
Čím víc se blíží osmá hodina, tím na ulici přibývá policistů a lidí, co mají na starosti zabezpečit davy. V tu noc hlídá Londýn kolem čtyř tisíc policistů a vojáků. „Hele, vrtulníky. Myslíš, že z nich bude natáčet televize?“ Nepochybně natáčela, ale ne v osm hodin, když byla rozsvícena jen běžná světla. S tímhle dozorem si člověk připadá zhruba stejně střežen, jako královna nebo Cameron.
Pak přijde osmá hodina a protrhne se ta obrovská hráz lidí, co čeká před branou, protože tady nechtěli být tak brzy, nebo je nikdo neodchytnul. Polozaplněná hospoda má najednou nouzi o místa nejen na sezení, ale vlastně i číšník má problém vyzvednout si skleničky a objednat nám další pivo. Vlastně jsme dalšího Guinesse dostali až za půl hodiny, možná více. „Moc se omlouvám, dám vám na to slevu,“ křičí na nás udýchaně číšník, pro nějž vypadá tento večer peklo, než velká oslava.
Nějak v tom duchu se to začne pomalu rozvíjet, přijde muzikant a asi čtvrtina hospody zpívá. Angličani jsou přece jen chladnější než Irové nebo Islanďani a drtivou většinu hostů stejně tvoří lidé z Asie nebo ze Španělska či Itálie, tak možná nerozumí nebo to není v jejich stylu. Nás konečně přešla Silvestrovská deprese a houpeme se v rytmu něčeho, co by se v Česku jmenovalo: „Veď mě dál, cesto má.“
Blíží se půlnoc a Angličané už taky trochu roztávají a vyprávějí historky o divných turistech, o lidech, co potkají v Londýně a snaží se pobavit i lidi, kteří jim očividně vůbec nerozumějí, což na jednu stranu působí komicky, na druhou stranu to vede k otázkám jako: „Proč jezdí do Anglie lidi, co neumí anglicky a očekávají, že jim budeme rozumět?“ a to celkem legitimně. Angličtina se zdá být jako základ a místní nemusí jiný jazyk ani tolik potřebovat, jako třeba my, nebo Islanďani.

Big Ben hlásí jedenáctou a v tu chvíli se začnou lidi z hospody vytrácet. Každý chce stát, co nejblíž to jde, aby se mohl koukat na bouchající světlíčka. Tou dobou už jsou všechny vyhlídkové oblasti uzavřeny a nad Temží krouží dvě helikoptéry o něco usilovněji, lítají od London Bridge po Westminster Abbey. Na dvaceti metrech u plotu je alespoň jeden zaměstnanec pro bezpečnost, který se snaží koordinovat dav.
V hospodě jsme přeslechli, co se děje venku a teď nás zarazilo houkání sanitky. K čemu by taky měla jezdit, když tu petardy nejsou? „Tak jako jindy na každých slavnostech a všude. Prostě to jen někdo přehnal s alkoholem, nebo tak něco. To, že uslyšíš jednu za půlhodiny, je tu normální.“ To je pravda. V Praze ne. I jinde v Česku se jezdí k odpáleným rukám, popáleninám a dalším věcem. Ale zpátky k Londýnu. Po delší debatě na téma „připijeme se něčím hrozně britským, mám objednat Guinesse nebo čaj s mlíkem,“ jsme dostali do ruky kelímek s Guinessem. Pohybovat se s ním davem je téměř nemožné, takže jsme se smířili s tím, že bude stačit, když se napijeme vody z flašky, kterou tahám v kabelce.
Pět minut před půlnocí kontroluji telefon v domnění, že napíšu zprávu známým. „To ani nezkoušej, to tady v tom davu nemá vůbec cenu, jak je ta síť přetížená. Zítra je taky den,“ mávne nad tím jeden z našich hostitelů.
No a pak to vypukne a vybuchne najednou. Ještě jsme ani odpočítali půlnoc a najednou se všude rozletěla světla. Big Ben odbyl půlnoc, všichni kolem se snaží tleskat, což v davu s nulovým osobním prostorem moc dobře nejde. Drtivá většina lidí ani nemá v ruce telefon. To se mi na tom možná líbilo úplně nejvíc. Ten moment, kdy všem spadne brada a nikdo se nechvěje strachy z petardy, a sice namačkáni, ale koukáme na to každý za sebe, protože na foťáky není místo a nejsou tak úplně potřeba. Profesionálních fotografií bude dost, tak nač dělat selfie.
Po čtvrt na jednu odezněly zvuky ohňostroje a i nebe utichlo. Je čas jít domů. Více méně pro všechny a i kdyby ne, tak se každý někam valí. Skupinky se drží, aby se neztratily. V tomhle provozu, kde po ulicích se pohybuje možná i pět set tisíc lidí se od Big Benu na Picadelly circus dostáváme až po hodině se ploužení davem. Metro chytneme po půlhodině a pak si můžeme gratulovat, že jsme to všechno přežili ve zdraví a přemýšlet, jestli nám za to ta čtvrthodinka stála.
Odpověď přijde další den. Stála, stejně jako my, za dalšími ploty, tentokrát na Novoročním průvodu. Silvestr vlastně ani nebyl tak důležitý. Ohňostroj byl hezký, Angličani tvrdí, že nejlepší za posledních pět let, já znalec petard se v tomhle moc nevyznám. Ale přineslo to milejší atmosféru.