Albi

“Albi, Praha je v televizi, pojď se podívat.” Bylo 2. července když mě Vala volala k televizi, protože se v místních zprávách objevila pražská demonstrace proti imigrantů s okrasně děsivými šibenicemi. Ačkoliv pro mě představuje Václavské náměstí dosti děsivé místo, přece jen si ho pamatuji klidnější a mírumilovnější. “Takhle to tam u vás vypadá pořád? Děje se to často?” ptala se ta zvídavá Islanďanka dál, v Praze byla na konci devadesátých let. Byla to jedna z jejích prvních výletů do zahraničí a tenkrát jí to město přišlo krásné a přátelské. Mě takhle přišlo ještě před pěti týdny, než jsem odletěla. Po krátké reportáži jí začínám vysvětlovat okolnosti, kterých jsou plné sociální sítě, zprávy a ústa extremistů. Pokrčí rameny a hrdě vypráví o tom, že se v Reykjavíku před rokem konečně dostavěla první mešita. “Je to úspěch, muslimů tady moc není. Ale když tu sneseme lidi, co věří ve víly a elfy nebo praktikují severské náboženství, není důvod, proč bychom nesnesli pár muslimů.” Nev...

“Jsme ta nejlepší země, jsme nejmírumilovnější, naši muži jsou nejsilnější a naše ženy nejkrásnější,” odpovídá mi Hrafn na otázku, proč je tolik Islanďanů vlastenců. A je to jasné, kdo by nechtěl žít v zemi, kde je jedna vražda za tři roky. Jen kdyby byl Island o něco níž a bylo by tu větší teplo, hned bych o tom uvažovala taky.  “Češi nejsou vlastenci? Ty, co jsme viděli v televizi vypadali, že jsou na to, že jsou z Česka hrdí,” ptá se mě jeho manželka, Vala. Dav, co viděli v televizi druhého července se jako vlastenci jednoznačně tvářili, to ano jen škoda, že si s sebou vzal šibenice. Vnuklo mi to otázku, jestli i já mám být v cizině hrdá na to, odkud jsem. Odpověď přišla celkem sama, když jsem nabírala stopaře cestou na nákup. “Ty jsi Irka, že jo?” ptal se mě Terry, když si přisedl s vousatým úsměvem od ucha k uchu, že mu konečně někdo zastavil. Ačkoliv mi to lichotilo, oponovala jsem. “Z Čečenska? Je to ta země, co udělala útok na ten maraton v Bostonu před pár lety?” Tohl...

Autorce tohoto blogu došla slova, když se vydala do národního parku Landmannalaugar a proto tento týden přináší pouze fotografie, které pořídila cestou. Konec konců, nudných popisů výletů už je tu víc než dost. Landmannalaugar je část chráněné přírodní rezervace. Chráněné tak pečlivě, že se sem bez jeepu není možné dostat. Milovníci dlouhých poutí budou nadšeni, protože právě tady je severní konec nejoblíbenější Islandské stezky, co začíná mezi ledovci. I v okolí samotného kempu je asi pět tras, které se dají stihnout za jeden den, Já sama šla tu 12 kilometrovou. Ztratit se tu nedá, všechny stezky mají své barvy a jsou pečlivě vyměřeny. Částečně také proto, že místní nebaví lézt pro turisty do hor. Kemp je asi pro 75 lidí a je to snad jediné místo na Islandu, kde není žádná wifi, takže bezpečný útěk před okolním světem. Příklad geotermálních pramenů a ano, v těchto se nikdo koupat nechtěl. Ani ne kvůli vzhledu, jako spíš kvůli teplotě, která se při...

Po půlhodině jízdy se ocitám u vulkanického centra. Leží přesně pod sopkou Eyjafjallajökull. V dubnu 2010 tady nikdo nebyl. Celé území odsud až sedmdesát kilometrů na jih bylo evakuováno, když tenhle sopečný gigant chrlil popel až do výšky devíti kilometrů. Teď je sopka klidná, spí v mlze. A u dnešního muzea, bývalé stodoly, se to autobusy a auty z půjčoven jen hemží. Všichni chtějí vědět něco víc o tom obrovi, kvůli kterému nemohli jet v dubnu 2010 na dovolenou. Skogafoss, vodopád mezi dvěma ledovci Drtivé většiny Islanďanů se výbuch dotkl minimálně, ale tomuhle kousku ostrova roztrhal výbuch několik domů a zabil nemálo dobytka. “Vzpomínám si, jak vysílali všude oznámení, že musíme odjet, sbalili jsme jen to nejnutnější a za poměrně vysokého zemětřesení jsme vyjeli,” vypráví mi pokladní Halla, co bydlí v nedaleké vesničce Asólfsskáli. Pak jen mávne rukou a prohlásí, že to není nic, na co by neměl být každý Islanďan připraven, sopek je tu na to, konec konců, víc než dost. Ale mu...

To, čemu Islanďané říkají přívoz, se blížilo k ostrovům, když mi nad hlavou proletěl první papuchalk. Obří loď už byla téměř v přístavu. Zpátky mě odveze až v devět hodit. To je spoustu času na prozkoumávání sedmikilometrového ostrova, který je nejznámější pro ptáky s usměvavými zobáky a pro jednu z nejnovějších sopek. Přijezd na Westmanské ostrovy. Uz od začátku s papuchalkami nad hlavou. První zastávku tvoří nevyhnutelně turistické informace, protože to, co vidím je jen jedno obří město, kolem kterého vedou dvě silnice a to je tak nějak všechno. Jak se mám dostat na sopku, na druhou stranu ostrova nebo kamkoliv jinam mi není jasné, dokud mi baculatá blondýnka nepodá mapku a nezačne mi říkat, kam se mám jít podívat a kde to není zase až tak zajímavé. Už tam si začínám připadat, jako jedna z účastníků zájezdu, do infocentra se postupně hrne zbytek lodi. “Jestli se chcete zahřát, tak běžte na sopku, je tam plocha, kde by se dal upéct chleba,”volá na mě blondýnka s cedulkou “Inbj...

Několik dní po havárce auta s Verenou se situace decentně uklidnila. Dokonce mi půjčili auto, ať jdu nakoupit. Spolu se seznamem nákupu, kreditní kartou a klíčky od auta mi podstrčili i mapu. Proč jsem původně nechápala, chtěla jsem se podívat dovnitř, když se ke mně přiřítila má neuplně zdravá německá spolubydlící: “Nemohla bys mě vzít s sebou? Já potřebuju na prohlídku.” Dnes pouze v bílem, před rokem a půl mohl být i do růžova Mohla a původně jsem byla i ráda, že jede někdo se mnou, nesnáším, když jsem jediná v autě. Nutí mě to k pobrukování si písniček z rádia, ať už jsou jakékoliv. “Tohle je manuál? Jak se to řídí?” Ozvalo se z místa spolujezdce. Odmítala jsem vypovídat jak se řídí auto na manuál z několika důvodů. Nechci, aby nabourala další, to jediné auto, co nám zbylo a krom toho si sama nejsem jistá, jak ta mašina funguje, jen vím a nebo aspoň tuším, co mám dělat, aby to jelo dopředu. Couvání a parkování byl vždycky oříšek. Kromě téhle otázky nepadla žádná jiná a vlas...