Albi

Ve filmových klišé slyšíte, kdy to všechno začalo, já zas přemýšlím, kdy vlastně byl začátek mého konce. Nejspíš někdy v době, kdy jsem se musela rozloučit. Začínalo to postupně. Nejdřív koně. Tam jsem poprvé zjistila, že když jezdím třináct koní denně, že mi k srdci přiroste jen málokterý. Neumím si to vysvětlit. Možná jsem jen otupěla. Jediný kůň, který pro mě trochu vzdychl byla Glowie. Roční klisna, ze které se mi během tří měsíců podařilo udělat to nejpřátelštější stvoření, co jsem kdy viděla. Když jsem odcházela, běžela podél plotu a zaržála. "Tak zatím." Glowie Není jednoduché zahánět myšlenky jako "Zítra touhle dobou," k mému velkému štěstí jsem měla být den před odjezdem v Reykjavíku. To je ještě dobrý, jsem si říkala. Všechno se to změnilo, když jsem se loučila s Hrafnem a Valou. Na autobusové zastávce mě potkal Helgi s decentně rozmazanýma linkama, protože ať už jsem se snažila, jak jsem chtěla, neumím se líčit ani chovat jako kamenná Kristen Steward...

Po ukončení facebookové události, kde Islanďané nabízeli své věci, ale i příbytky pro uprchlíky se islandská vláda rozhodla, že přijme 500 běženců. Další případné návrhy se budou zvažovat. Zakladatelka facebookové události Bryndís bjorgvinsdottir Na jaře tohoto roku oznámila Islandská vláda, že je ochotna přijmout padesát uprchlíků. S tím, že tato země má jen tři sta tisíc obyvatel a je to tedy ideální počet pro integraci s místním systémem, místa na ostrově jsou konec konců omezená. “Napsala jsem jim, že já sama jsem ochotna u sebe doma ubytovat pět dalších uprchlíků ze Sýrie, jestli by tedy nemohli navýšit počet alespoň na 55,” vypráví Bryndis Bjorgvinsdottir. Vláda neodpověděla, ale mladá islandská spisovatelka a herečka o svém záměru řekla přátelům. “Po několika dnech jsme začali posílat podobné žádosti na ministerstvo zahraničí, nakonec jsme se rozhodli udělat událost na Facebooku a zapojit do tohoto projektu veřejnost,” říká jedna ze zakladatelek Dagbjört Hákonardottír o pro...

Původně jsem si myslela, že když budu vedle někoho pracovat tři měsíce je téměř nemožné, aby se z nás nestali přátelé. Po čtvrt roce s Verenou docházím k závěru, že ani to není doba, kdy si můžeme přirůst k srdci. Sledujeme a vysvětlujeme fotbal, Jestli je tu nějaký původ toho, proč byl náš vztah, tak rezervovaný, je to nejspíš topení. Zatím, co já i většina Islanďanů milujeme teplo, Verena si libovala v tom, když mohla otužovat okolí těmi nejneuvěřitelnějšími způsoby. Obvykle vypadal náš den tak, že jsem vstala, zapnula topení, zavřela okna a odešla do práce. Verena se o hodinu později vzbudila, vypnula topení a pustila do místnosti vzduch o teplotě devíti až šestnácti stupňů. Když jsem se vrátila do zmrzlé místnosti, udělala jsem znovu pravý opak toho, co ona a takhle se to opakovalo nějakou dobu. Po nehodě s autem a gejzírem jsem se rozhodla, že zkusím trik, který obyčejně platí jen u dětí a tak když jsem byla na svém tahu s topením a oknem já, roztopila jsem místnost. Al...

“Co se ti na Islandu líbí nejvíc?” zeptala se mě na společném obědu v Reykjavíku Vala. V tu chvíli se mi v hlavě začali honit myšlenky na přírodní scenérie, vodopády, hory jako z pohádky, ale taky na místo, kde jsme na vysněném “nóbl” obědě. Na Reykjavík. Během jakékoliv slavnosti se v centru města ukazují asi největší místní celebrity, včetně Bjork nebo Jóna Gnarra. Když jsem tam přišla na začátku srpna poprvé, připadala jsem si obklopena lidmi. Možná, že by mi to tak nepřišlo, kdybych tam jela rovnou z Prahy nebo Brna, ale po dvou měsících na samotě u ovcí mi ty minidavy lidí proudící kolem přišly neuvěřitelně sympatické. A nejen to. Samozřejmě, že je všechno tak nějak hezčí, když do toho svítí slunce, ale během mé první návštěvy v Reykjavíku začínal Gay Pride, což je tu mnohem větší svátek než u náš ačkoliv je tu méně lidí. Možná je to jen tím, že tady nejsou žádní odpůrci. Tehdy jsem se přistihla, jak s blaženým výrazem koukám na skupinu lidí, co na silnici v celé jedné uli...

Už poměrně dlouho se na mě obrací nespočet lidí, co chtějí radu ohledně Islandu. Ne, že bych ji nechtěla poskytnout, proto jsem se rozhodla sepsat rádoby manuál toho, za co vás v zemi ledu a ohně poplácají a pravého opaku. 1, Stan jen někde Island je neskutečně drahá země, co se týče všeho, dokonce jsem slyšela, že je to jediná země, co svými cenami přebije Austrálii. No a vzhledem k tomu, že si v samoobsluze koupíte chleba za cca osmdesát korun, není překvapením, že pokoj na jednu noc vyjde kolem třech tisíc, Většinou více. Tak proto ty stany! Když jsem přilétala na Island, z letadla se mnou vystupovali povětšinou jen baťůžkáři. Nic méně není pravda, že by tihle romantici mohli sídlit všude. Naopak. Člověk, který si hodlá ustlat pod širým nebem, ať už bude v noci tma, nebo světlo, by měl vědět, komu ta půda patří, pokud nikomu, tak tam může zůstat, ale jen na jednu noc. Pokud se majitel najde, čeká na tyto romantiky nehezká pokuta. Osobní doporučení: Je tu všude spoustu kempů, kde...

Dobrovolně se přiznávám, že si z té vyjížďky pamatuji jen málo. Ale to málo je podstatné. Do teď před sebou živě vidím obraz ovce, co vyskakuje z vysoké trávy. Pak to se mnou dvakrát houpne. Rána. Jsem na zemi a nejsem sama. Na noze mi leží tři sta kilo koně. Panika se nedostavuje do doby, než kůň nevstane a nezačne kulhat. Ale ne nijak hezky, ze by bylo vidět, že je to jen tím, jak jsme s sebou švihli o zem. Jinak. Na pravou přední nohu se sotva postaví, vlastně spíš chodí po třech. A to jsme se Skottou byly tři kilometry od stáje. O třičtvrtě hodiny později jsme se dokulhaly domů, kde na nás čekala Amy. Pro Skottu měla chleba a otevřené dveře do výběhu, pro mě nastartované auto. Po třech kilometrech jsem já i kobyla musela vypadat mnohem hůř, než čerstvě po pádu. Necelá hodina paniky mě rozklepala natolik, že mě můj přimáčknutý zraněný kotník a naražená žebra působila ten nejmenší problém. I kdybych měla něco zlomeného, mě kvůli tomu nikdo nezastřelí. Jí ano. “Nevypadá to hezky,...

Deset hodin, město Hella. Podle internetových stránek by autobus měl přijet každou chvilkou. Ale nejel. Moje trpělivost došla a rozhodla jsem se zkusit to, co dělalo tolik lidí, co jsem tady na Islandu potkala. A kdyby to neudělali, nejspíš bych je neznala. Jít k silnici, zvednout palec a čekat, jestli někdo zastaví. Ve skutečnosti jsem o tom uvažovala už několik dní předtím. A Gunnar, Hrafnův otec, mi stopování na Islandu doporučil. “Obzvlášť, když si holka a si sama, tak je to jednoduchý. Lidi chtějí pomáhat osamoceným ženám v nesnázích, to tě vezme každé druhé auto,” přesvědčoval mě. A něco takového mi znělo v hlavě, když jsem stále ještě v městě Hella chodila kolem silnice se vztyčeným prstem. V hlavě spoustu těch děsivých myšlenek na filmy jako Smrt stopařek, Stopař a další děsivé příběhy. “V nejbezpečnější zemi to nebezpečné není. Jak si myslíš, že by odsud pak odjeli?” zněla Hrafnova odpověď na bezpečnost. Podle veškerých statistik se tu stane vražda jednou za tři až čtyři ...

“Albi, Praha je v televizi, pojď se podívat.” Bylo 2. července když mě Vala volala k televizi, protože se v místních zprávách objevila pražská demonstrace proti imigrantů s okrasně děsivými šibenicemi. Ačkoliv pro mě představuje Václavské náměstí dosti děsivé místo, přece jen si ho pamatuji klidnější a mírumilovnější. “Takhle to tam u vás vypadá pořád? Děje se to často?” ptala se ta zvídavá Islanďanka dál, v Praze byla na konci devadesátých let. Byla to jedna z jejích prvních výletů do zahraničí a tenkrát jí to město přišlo krásné a přátelské. Mě takhle přišlo ještě před pěti týdny, než jsem odletěla. Po krátké reportáži jí začínám vysvětlovat okolnosti, kterých jsou plné sociální sítě, zprávy a ústa extremistů. Pokrčí rameny a hrdě vypráví o tom, že se v Reykjavíku před rokem konečně dostavěla první mešita. “Je to úspěch, muslimů tady moc není. Ale když tu sneseme lidi, co věří ve víly a elfy nebo praktikují severské náboženství, není důvod, proč bychom nesnesli pár muslimů.” Nev...

“Jsme ta nejlepší země, jsme nejmírumilovnější, naši muži jsou nejsilnější a naše ženy nejkrásnější,” odpovídá mi Hrafn na otázku, proč je tolik Islanďanů vlastenců. A je to jasné, kdo by nechtěl žít v zemi, kde je jedna vražda za tři roky. Jen kdyby byl Island o něco níž a bylo by tu větší teplo, hned bych o tom uvažovala taky.  “Češi nejsou vlastenci? Ty, co jsme viděli v televizi vypadali, že jsou na to, že jsou z Česka hrdí,” ptá se mě jeho manželka, Vala. Dav, co viděli v televizi druhého července se jako vlastenci jednoznačně tvářili, to ano jen škoda, že si s sebou vzal šibenice. Vnuklo mi to otázku, jestli i já mám být v cizině hrdá na to, odkud jsem. Odpověď přišla celkem sama, když jsem nabírala stopaře cestou na nákup. “Ty jsi Irka, že jo?” ptal se mě Terry, když si přisedl s vousatým úsměvem od ucha k uchu, že mu konečně někdo zastavil. Ačkoliv mi to lichotilo, oponovala jsem. “Z Čečenska? Je to ta země, co udělala útok na ten maraton v Bostonu před pár lety?” Tohl...

Autorce tohoto blogu došla slova, když se vydala do národního parku Landmannalaugar a proto tento týden přináší pouze fotografie, které pořídila cestou. Konec konců, nudných popisů výletů už je tu víc než dost. Landmannalaugar je část chráněné přírodní rezervace. Chráněné tak pečlivě, že se sem bez jeepu není možné dostat. Milovníci dlouhých poutí budou nadšeni, protože právě tady je severní konec nejoblíbenější Islandské stezky, co začíná mezi ledovci. I v okolí samotného kempu je asi pět tras, které se dají stihnout za jeden den, Já sama šla tu 12 kilometrovou. Ztratit se tu nedá, všechny stezky mají své barvy a jsou pečlivě vyměřeny. Částečně také proto, že místní nebaví lézt pro turisty do hor. Kemp je asi pro 75 lidí a je to snad jediné místo na Islandu, kde není žádná wifi, takže bezpečný útěk před okolním světem. Příklad geotermálních pramenů a ano, v těchto se nikdo koupat nechtěl. Ani ne kvůli vzhledu, jako spíš kvůli teplotě, která se při...

Po půlhodině jízdy se ocitám u vulkanického centra. Leží přesně pod sopkou Eyjafjallajökull. V dubnu 2010 tady nikdo nebyl. Celé území odsud až sedmdesát kilometrů na jih bylo evakuováno, když tenhle sopečný gigant chrlil popel až do výšky devíti kilometrů. Teď je sopka klidná, spí v mlze. A u dnešního muzea, bývalé stodoly, se to autobusy a auty z půjčoven jen hemží. Všichni chtějí vědět něco víc o tom obrovi, kvůli kterému nemohli jet v dubnu 2010 na dovolenou. Skogafoss, vodopád mezi dvěma ledovci Drtivé většiny Islanďanů se výbuch dotkl minimálně, ale tomuhle kousku ostrova roztrhal výbuch několik domů a zabil nemálo dobytka. “Vzpomínám si, jak vysílali všude oznámení, že musíme odjet, sbalili jsme jen to nejnutnější a za poměrně vysokého zemětřesení jsme vyjeli,” vypráví mi pokladní Halla, co bydlí v nedaleké vesničce Asólfsskáli. Pak jen mávne rukou a prohlásí, že to není nic, na co by neměl být každý Islanďan připraven, sopek je tu na to, konec konců, víc než dost. Ale mu...