O koních a lidech
Dobrovolně se přiznávám, že si z té vyjížďky pamatuji jen málo. Ale to málo je podstatné. Do teď před sebou živě vidím obraz ovce, co vyskakuje z vysoké trávy. Pak to se mnou dvakrát houpne. Rána. Jsem na zemi a nejsem sama. Na noze mi leží tři sta kilo koně. Panika se nedostavuje do doby, než kůň nevstane a nezačne kulhat. Ale ne nijak hezky, ze by bylo vidět, že je to jen tím, jak jsme s sebou švihli o zem. Jinak. Na pravou přední nohu se sotva postaví, vlastně spíš chodí po třech. A to jsme se Skottou byly tři kilometry od stáje.
O třičtvrtě hodiny později jsme se dokulhaly domů, kde na nás čekala Amy. Pro Skottu měla chleba a otevřené dveře do výběhu, pro mě nastartované auto. Po třech kilometrech jsem já i kobyla musela vypadat mnohem hůř, než čerstvě po pádu. Necelá hodina paniky mě rozklepala natolik, že mě můj přimáčknutý zraněný kotník a naražená žebra působila ten nejmenší problém. I kdybych měla něco zlomeného, mě kvůli tomu nikdo nezastřelí. Jí ano.
“Nevypadá to hezky, možná je to jen přetrhlá šlacha, možná je to zlomenina. Jestli to nebude do dvou dnů lepší, budeme jí muset střelit.” Ještě nikdy jsem neviděla Amy takhle kamennou. Čtyřicátnice, která je rozhodně nenapravený optimista, každý týden mi ukazuje selfie s jejím koněm a u každého táboráku nejhlasitěji zpívá a nejbouřlivěji tancuje teď nějak zešedla a zkameněla. Téměř násilím mě odvlekla do auta. “Veterináři jezdí na kastrace, nemoci, nebo záněty hlavy. Zastřelit jí dokážeme samy a bez povolení. U koní dělám celý život a nepotřebuju veterináře, aby mi říkal, jestli je to zlomené, nebo co s tím je. Jestli nemůže chodit, je to jen živá mrtvola,” zaznělo tím kamenným hlasem v autě na cestě k doktoru.
V tu chvíli se celý můj svět a nálada smrskla na jedno velké kdyby. Kdybych vyjela o hodinu později. Kdybych jela jinudy. Kdybych necválala tak rychle. Kdybych si všimla, že jsou poblíž ovce a že jedna může být schovaná v trávě. Kdybych jela s jiným koněm. Kdyby. Hádám, že nějak takhle se musí cítit žokejové, když odjíždějí z pole bez koně. Prázdně s jedním velkým otazníkem. Proč zrovna my a zrovna teď?
O dvě hodiny později přikulhávám k výběhu s obvázaným kotníkem a tak hlasitým tepáním, že by koně mohl vyplašit. Osmnáct koní se pohybuje asi třicet metrů od zraněné Skotty. Nikdo si jí nevšímá a ona sama se netváří, že by si přála být všímána. Leží v trávě a líně přežvykuje trávu, co je kolem ní. Z místa se nepohne ani když přijdu blíž. O dvě hodiny později leží o pět metrů vedle. Ale leží. A to nikdy není dobře. Koně nejsou stavěni na to, aby jen polehávali. Koně leží, když už nic nemůžou.
Ten večer spím na pastvině. A ráno není jiné. Jestli popošla o deset metrů jinam, tak je to moc. Říkala jsem si, že je pozitivní, že se občas zvedá, ale i to podtrhává ten negativní kontext toho, že většinu času stejně jen leží.
Ještě před týdnem to byl kůň, kterého jsem musela nahánět někdy i víc než dvě hodiny na pastvině, abych se na ní mohla projet. Teď jí je jedno, že vedle ní sedím, když ona se válí na zemi a je tedy v té nejzranitelnější poloze.
Byl to jeden z těch dnů, kdy jsem musela odjezdit za sen 12 koní, tak jsem se mohla zdržovat v dostatečné blízkosti a kontrolovat případnou absenci životních prvků. Byly to chvíle, kdy jsem byla ráda, že jsem ve stáji sama a že se mnou nikdo nepracuje. “Jestli chceš, vem si pistoli a tu ovci zastřel,” snažil se mi zlepšit náladu Hrafn. Moc to nepomáhalo, ačkoliv jsem si připouštěla, že by mi bylo líp, kdybych tu ovci už mohla vidět jen na talíři. Já na to ale neodpověděla. Jediné rozhovory byly ty, co jsem vedla přes telefon.
Po 32 hodinách neustálého sledování koně jsem byla natolik vyděšená, a naštvaná na sama sebe zároveň, že mě napadaly už jen zběsilé návrhy, jak zraněného koně zvednout. A odolávala jsem chuti se proti kobyle rozběhnout a splašit jí, jestli by se aspoň takhle pohnula z místa. Místo toho jsem pilně chodila za ní, nadzvedávala jí zraněnou nohu a nechávala tohle třista kilové zvíře, aby se o mě opřelo. Večer jsem rezignovala na zranění svého kotníku a bandáží jsem obmotala tu nejzraněnější nohu, co jsem na pastvině našla. Tou dobou už jsem si začala připouštět, že jsem se o nikoho takhle nebála. Nikoho jsem takhle ještě nikdy nezranila.
Další noc strávená na pastvině ve spacáku. Následující den je den D. Buď puška nebo nějaká zvláštní islandská léčebná kůra. Zatím, co se skupinka islandských koňáků odešla podívat na Skottu, já byla vyslána na nákup. Normálně mi trvá dvě hodiny, než se s nákupem vrátím. Tentokrát to byly tři a půl hodiny. Nachytala jsem se, jak stojím před regálem v supermarketu ve kterém byla jedna z položek na seznamu. Místo, abych jí hodila do nákupního koše, jsem na ní zírala ještě dalších pět minut, dokud se mě někdo z personálu nezeptal, jestli nechci pomoct. Pomoct chci, ale s něčím jiným. Chtěla jsem pomoc, co by způsobila, že všechny vinné představy o zlomené noze koně, kterého domů přitáhli jen kvůli mě, by zmizely. Chtěla jsem pomoc, která by nějakým zázrakem vyléčila nohu, co je možná zlomená. Chtěla jsem, aby to všechno přestalo bolet.
Ale nic takového neexistovalo. Kde jsou ti islandští skřítci a víly, když je potřebuji? Líně jsem odjížděla domů. Co kilometr, tím víc jsem se třásla. prosím nezabíjejte mi jí. Tak nějak zněla ta myšlenka, co byla v hlavě po celé dva dny, jenže teď na mě spíš křičela, než že by působila jen jako tichá modlitba někde v pozadí.
K autu přišla naproti Amy, s kamenným výrazem mi předala obvaz, co měla naposledy na noze Skotta. Jak malá holka jsem se rozběhla k výběhu. Byla tam, živá a pila. “Donutili jsme jí aby se šla dolů napít. Bude lepší. Ale ty se začni starat o další koně, je jich tu dost, zatím si se jen plýtvala na jednoho chudáka, co za to možná ani nestojí.” Ozvala se majitelka stájí za mnou.
Do dvou dnů jsme zraněnou kobylu odvezli do stáje, kam patřila předtím. Je tam rovný povrch, nemusí se dřít nahoru a dolů z kopce, když se chce napít. Jí tam bude líp, já se časem přestanu klepat a bát.
“Nesmíš si to tolik připouštět k srdci. kdybych měla brečet kvůli každému koni, co mi kdy umřel nebo co se mi zranil, ještě teď bych si utírala oči,” říká mi Amy u večeře. Já tolik koní nikdy neměla nedovedu si představit, že bych byla příčinnou konce takového zvířete. “Nemůžeš za to, to se stává, každému, mě, Hrafnovi, Vale, všem, časem otupíš, časem ti to nebude vadit, tak je to tady na Islandu. Spoustu koní umře během zimy,” dodává chlácholivě a znovu se do ní vrací ta barva, co v sobě má normálně.
Za to já si připadám šedivější a prázdnější. nemůžu uvěřit tomu, že by mi jednou mohlo být jedno, že mi zemře kůň. Je na čase si zvykat. Předpověď počasí hlásí, že se blíží zima.
O třičtvrtě hodiny později jsme se dokulhaly domů, kde na nás čekala Amy. Pro Skottu měla chleba a otevřené dveře do výběhu, pro mě nastartované auto. Po třech kilometrech jsem já i kobyla musela vypadat mnohem hůř, než čerstvě po pádu. Necelá hodina paniky mě rozklepala natolik, že mě můj přimáčknutý zraněný kotník a naražená žebra působila ten nejmenší problém. I kdybych měla něco zlomeného, mě kvůli tomu nikdo nezastřelí. Jí ano.
“Nevypadá to hezky, možná je to jen přetrhlá šlacha, možná je to zlomenina. Jestli to nebude do dvou dnů lepší, budeme jí muset střelit.” Ještě nikdy jsem neviděla Amy takhle kamennou. Čtyřicátnice, která je rozhodně nenapravený optimista, každý týden mi ukazuje selfie s jejím koněm a u každého táboráku nejhlasitěji zpívá a nejbouřlivěji tancuje teď nějak zešedla a zkameněla. Téměř násilím mě odvlekla do auta. “Veterináři jezdí na kastrace, nemoci, nebo záněty hlavy. Zastřelit jí dokážeme samy a bez povolení. U koní dělám celý život a nepotřebuju veterináře, aby mi říkal, jestli je to zlomené, nebo co s tím je. Jestli nemůže chodit, je to jen živá mrtvola,” zaznělo tím kamenným hlasem v autě na cestě k doktoru.
V tu chvíli se celý můj svět a nálada smrskla na jedno velké kdyby. Kdybych vyjela o hodinu později. Kdybych jela jinudy. Kdybych necválala tak rychle. Kdybych si všimla, že jsou poblíž ovce a že jedna může být schovaná v trávě. Kdybych jela s jiným koněm. Kdyby. Hádám, že nějak takhle se musí cítit žokejové, když odjíždějí z pole bez koně. Prázdně s jedním velkým otazníkem. Proč zrovna my a zrovna teď?
O dvě hodiny později přikulhávám k výběhu s obvázaným kotníkem a tak hlasitým tepáním, že by koně mohl vyplašit. Osmnáct koní se pohybuje asi třicet metrů od zraněné Skotty. Nikdo si jí nevšímá a ona sama se netváří, že by si přála být všímána. Leží v trávě a líně přežvykuje trávu, co je kolem ní. Z místa se nepohne ani když přijdu blíž. O dvě hodiny později leží o pět metrů vedle. Ale leží. A to nikdy není dobře. Koně nejsou stavěni na to, aby jen polehávali. Koně leží, když už nic nemůžou.
Ten večer spím na pastvině. A ráno není jiné. Jestli popošla o deset metrů jinam, tak je to moc. Říkala jsem si, že je pozitivní, že se občas zvedá, ale i to podtrhává ten negativní kontext toho, že většinu času stejně jen leží.
Ještě před týdnem to byl kůň, kterého jsem musela nahánět někdy i víc než dvě hodiny na pastvině, abych se na ní mohla projet. Teď jí je jedno, že vedle ní sedím, když ona se válí na zemi a je tedy v té nejzranitelnější poloze.
Byl to jeden z těch dnů, kdy jsem musela odjezdit za sen 12 koní, tak jsem se mohla zdržovat v dostatečné blízkosti a kontrolovat případnou absenci životních prvků. Byly to chvíle, kdy jsem byla ráda, že jsem ve stáji sama a že se mnou nikdo nepracuje. “Jestli chceš, vem si pistoli a tu ovci zastřel,” snažil se mi zlepšit náladu Hrafn. Moc to nepomáhalo, ačkoliv jsem si připouštěla, že by mi bylo líp, kdybych tu ovci už mohla vidět jen na talíři. Já na to ale neodpověděla. Jediné rozhovory byly ty, co jsem vedla přes telefon.
Po 32 hodinách neustálého sledování koně jsem byla natolik vyděšená, a naštvaná na sama sebe zároveň, že mě napadaly už jen zběsilé návrhy, jak zraněného koně zvednout. A odolávala jsem chuti se proti kobyle rozběhnout a splašit jí, jestli by se aspoň takhle pohnula z místa. Místo toho jsem pilně chodila za ní, nadzvedávala jí zraněnou nohu a nechávala tohle třista kilové zvíře, aby se o mě opřelo. Večer jsem rezignovala na zranění svého kotníku a bandáží jsem obmotala tu nejzraněnější nohu, co jsem na pastvině našla. Tou dobou už jsem si začala připouštět, že jsem se o nikoho takhle nebála. Nikoho jsem takhle ještě nikdy nezranila.
Další noc strávená na pastvině ve spacáku. Následující den je den D. Buď puška nebo nějaká zvláštní islandská léčebná kůra. Zatím, co se skupinka islandských koňáků odešla podívat na Skottu, já byla vyslána na nákup. Normálně mi trvá dvě hodiny, než se s nákupem vrátím. Tentokrát to byly tři a půl hodiny. Nachytala jsem se, jak stojím před regálem v supermarketu ve kterém byla jedna z položek na seznamu. Místo, abych jí hodila do nákupního koše, jsem na ní zírala ještě dalších pět minut, dokud se mě někdo z personálu nezeptal, jestli nechci pomoct. Pomoct chci, ale s něčím jiným. Chtěla jsem pomoc, co by způsobila, že všechny vinné představy o zlomené noze koně, kterého domů přitáhli jen kvůli mě, by zmizely. Chtěla jsem pomoc, která by nějakým zázrakem vyléčila nohu, co je možná zlomená. Chtěla jsem, aby to všechno přestalo bolet.
Ale nic takového neexistovalo. Kde jsou ti islandští skřítci a víly, když je potřebuji? Líně jsem odjížděla domů. Co kilometr, tím víc jsem se třásla. prosím nezabíjejte mi jí. Tak nějak zněla ta myšlenka, co byla v hlavě po celé dva dny, jenže teď na mě spíš křičela, než že by působila jen jako tichá modlitba někde v pozadí.
K autu přišla naproti Amy, s kamenným výrazem mi předala obvaz, co měla naposledy na noze Skotta. Jak malá holka jsem se rozběhla k výběhu. Byla tam, živá a pila. “Donutili jsme jí aby se šla dolů napít. Bude lepší. Ale ty se začni starat o další koně, je jich tu dost, zatím si se jen plýtvala na jednoho chudáka, co za to možná ani nestojí.” Ozvala se majitelka stájí za mnou.
Do dvou dnů jsme zraněnou kobylu odvezli do stáje, kam patřila předtím. Je tam rovný povrch, nemusí se dřít nahoru a dolů z kopce, když se chce napít. Jí tam bude líp, já se časem přestanu klepat a bát.
“Nesmíš si to tolik připouštět k srdci. kdybych měla brečet kvůli každému koni, co mi kdy umřel nebo co se mi zranil, ještě teď bych si utírala oči,” říká mi Amy u večeře. Já tolik koní nikdy neměla nedovedu si představit, že bych byla příčinnou konce takového zvířete. “Nemůžeš za to, to se stává, každému, mě, Hrafnovi, Vale, všem, časem otupíš, časem ti to nebude vadit, tak je to tady na Islandu. Spoustu koní umře během zimy,” dodává chlácholivě a znovu se do ní vrací ta barva, co v sobě má normálně.
Za to já si připadám šedivější a prázdnější. nemůžu uvěřit tomu, že by mi jednou mohlo být jedno, že mi zemře kůň. Je na čase si zvykat. Předpověď počasí hlásí, že se blíží zima.
Komentáře
Okomentovat