Malý, velký Reykjavík
“Co se ti na Islandu líbí nejvíc?” zeptala se mě na společném obědu v Reykjavíku Vala. V tu chvíli se mi v hlavě začali honit myšlenky na přírodní scenérie, vodopády, hory jako z pohádky, ale taky na místo, kde jsme na vysněném “nóbl” obědě. Na Reykjavík.
Když jsem tam přišla na začátku srpna poprvé, připadala jsem si obklopena lidmi. Možná, že by mi to tak nepřišlo, kdybych tam jela rovnou z Prahy nebo Brna, ale po dvou měsících na samotě u ovcí mi ty minidavy lidí proudící kolem přišly neuvěřitelně sympatické.
A nejen to. Samozřejmě, že je všechno tak nějak hezčí, když do toho svítí slunce, ale během mé první návštěvy v Reykjavíku začínal Gay Pride, což je tu mnohem větší svátek než u náš ačkoliv je tu méně lidí. Možná je to jen tím, že tady nejsou žádní odpůrci. Tehdy jsem se přistihla, jak s blaženým výrazem koukám na skupinu lidí, co na silnici v celé jedné ulici kreslí duhu a dokonce kvůli tomu ulici zavřeli. “Chcete vlastní štětec?” zeptal se mě muž ve středním věku, jehož modré tričko bylo pokropeno růžovými tečkami od barvy, kterou dělal ulici o něco zajímavější.
Já bych se hrozně ráda přidala, kdybych neměla objednané sledování velryb, které ze všech aktivit v Reykjavíku byla možná nejnudnější. Ne, že by nebylo zábavné sledovat, jak se dvacet pět tun plejtváka vynořuje a zase potápí nebo vůbec, jak mává ocasem a hraje si s delfíny, jen to obnáší tři hodiny v zimě a silném větru, a i když je to nezapomenutý zážitek, tak má poměrně velkou cenovku a nevyniká jako tolik dalších věcí, co se dají v Reykjavíku vidět.
Ačkoliv je to jedno z nejmenších hlavních měst v Evropě a možná ve světě celkové, má neuvěřitelně rušný noční život.
Ještě v osm hodin jsem se toulala kolem moře. Velryby byly sice tou dobou už hodně daleko, nic méně každý, kdo bydlí ve vnitrozemí dělá tisíc fotek moře, když už u něj náhodou je. A zhruba tolik fotek mám i já a všichni turisté, které jsem potkala. Slaný vzduch a pořádný šplouchanec oceánu mě dohnali do baru. “Nejživěji bude asi v English pubu, jestli chceš zábavu,” říkal mi Hrafn rady na cestu. No, kdo by nechtěl zábavu.
“Na někoho čekáš?” řekl mi Ismail, Mexičan, co se naučil islandsky a už rok a půl pracoval v English pubu. Já nečekala, vlastně ano, na živou muziku. “Ta tu bude v deset, ale tak pojd se mnou ven na zahrádku na cigáro.” No a takhle nějak začalo moje přátelení se se všemi s English pubu. Kromě živé hudby jsem si odnesla telefonní číslo barmana, co slíbil, že mi ukáže pravý islandský Reykjavík a doprovodil mě ve čtyři hodiny ráno domů.
Právě s tímhle číslem jsem se vypravila o tři týdny do hlavního Islandského města znovu. Tentokrát to mělo být pravý islandský Reykjavík. Jestli jsem si z toho dne něco vzala, tak to byla asi fakt, že islandské vikingy postihuje rýmička stejně smrtelně jako jižanské Čechy a tak islandská prohlídka města spočívala ve tříhodinovém čekání a běhání po doktorech s Helgim. “Bylo by jednodušší, kdybych nebyl Islanďan, to bych tě tam mohl nechat ani se neozvat, ale takhle se všichni známe, tak tě musím tahat s sebou po doktorech,” z toho výrazu jsem pochopila, že Islanďani mají neuvěřitelně zvláštní smysl pro humor a evidentně černé svědomí, protože jsou neustále někde někým spatřováni. A proto se tam musím vydat alespoň jednou znovu. Aby to nebylo nezdvořilé.
A pak po třetí. Když jsme si s Verenou vydělaly třicet tisíc islandských korun na dýškách a Vala se rozhodla, že je na čase to všechno utratit. Ideálně za jídlo. “Nejím, abych žila, ale žiju, abych jedla,” usmívá se Vala nad prázdným talířem od brunche v luxusní restauraci v části Reykjavíku, kde jsem před tím nikdy nebyla. Nejsou tu turisté, všude se baví jen místní. “Godan daggin,” zdraví nás servírka, která ani nečeká, že bychom mohli být odněkud jinud než z Islandu. Pak si mě prohlídne. “Sorry, would you like table for three?” zeptá se znovu.
“Islanďani nebývají zrzavý ani si nebarví vlasy,” směje se Vala, která se mi tím snaží objasnit proč drobounká Islanďanka hned začala mluvit anglicky. Jestli jsem se za ten den něco naučila, tak to nejspíš bylo, to, že Islanďani jí jako prokopnutí a že den v Reykjavíku není jen o návštěvě pivovarů, velryb, nemocnic, ale že se tu dají přibrat i tři kila denně. Stejně se tam ještě jednou podívám, než odjedu. Alespoň jednou.
 |
| Během jakékoliv slavnosti se v centru města ukazují asi největší místní celebrity, včetně Bjork nebo Jóna Gnarra. |
Když jsem tam přišla na začátku srpna poprvé, připadala jsem si obklopena lidmi. Možná, že by mi to tak nepřišlo, kdybych tam jela rovnou z Prahy nebo Brna, ale po dvou měsících na samotě u ovcí mi ty minidavy lidí proudící kolem přišly neuvěřitelně sympatické.
A nejen to. Samozřejmě, že je všechno tak nějak hezčí, když do toho svítí slunce, ale během mé první návštěvy v Reykjavíku začínal Gay Pride, což je tu mnohem větší svátek než u náš ačkoliv je tu méně lidí. Možná je to jen tím, že tady nejsou žádní odpůrci. Tehdy jsem se přistihla, jak s blaženým výrazem koukám na skupinu lidí, co na silnici v celé jedné ulici kreslí duhu a dokonce kvůli tomu ulici zavřeli. “Chcete vlastní štětec?” zeptal se mě muž ve středním věku, jehož modré tričko bylo pokropeno růžovými tečkami od barvy, kterou dělal ulici o něco zajímavější.
Já bych se hrozně ráda přidala, kdybych neměla objednané sledování velryb, které ze všech aktivit v Reykjavíku byla možná nejnudnější. Ne, že by nebylo zábavné sledovat, jak se dvacet pět tun plejtváka vynořuje a zase potápí nebo vůbec, jak mává ocasem a hraje si s delfíny, jen to obnáší tři hodiny v zimě a silném větru, a i když je to nezapomenutý zážitek, tak má poměrně velkou cenovku a nevyniká jako tolik dalších věcí, co se dají v Reykjavíku vidět.
Ačkoliv je to jedno z nejmenších hlavních měst v Evropě a možná ve světě celkové, má neuvěřitelně rušný noční život.
 |
| Harpa, kulturní a asi nejdražší dům ve městě. |
Ještě v osm hodin jsem se toulala kolem moře. Velryby byly sice tou dobou už hodně daleko, nic méně každý, kdo bydlí ve vnitrozemí dělá tisíc fotek moře, když už u něj náhodou je. A zhruba tolik fotek mám i já a všichni turisté, které jsem potkala. Slaný vzduch a pořádný šplouchanec oceánu mě dohnali do baru. “Nejživěji bude asi v English pubu, jestli chceš zábavu,” říkal mi Hrafn rady na cestu. No, kdo by nechtěl zábavu.
“Na někoho čekáš?” řekl mi Ismail, Mexičan, co se naučil islandsky a už rok a půl pracoval v English pubu. Já nečekala, vlastně ano, na živou muziku. “Ta tu bude v deset, ale tak pojd se mnou ven na zahrádku na cigáro.” No a takhle nějak začalo moje přátelení se se všemi s English pubu. Kromě živé hudby jsem si odnesla telefonní číslo barmana, co slíbil, že mi ukáže pravý islandský Reykjavík a doprovodil mě ve čtyři hodiny ráno domů.
Právě s tímhle číslem jsem se vypravila o tři týdny do hlavního Islandského města znovu. Tentokrát to mělo být pravý islandský Reykjavík. Jestli jsem si z toho dne něco vzala, tak to byla asi fakt, že islandské vikingy postihuje rýmička stejně smrtelně jako jižanské Čechy a tak islandská prohlídka města spočívala ve tříhodinovém čekání a běhání po doktorech s Helgim. “Bylo by jednodušší, kdybych nebyl Islanďan, to bych tě tam mohl nechat ani se neozvat, ale takhle se všichni známe, tak tě musím tahat s sebou po doktorech,” z toho výrazu jsem pochopila, že Islanďani mají neuvěřitelně zvláštní smysl pro humor a evidentně černé svědomí, protože jsou neustále někde někým spatřováni. A proto se tam musím vydat alespoň jednou znovu. Aby to nebylo nezdvořilé.
A pak po třetí. Když jsme si s Verenou vydělaly třicet tisíc islandských korun na dýškách a Vala se rozhodla, že je na čase to všechno utratit. Ideálně za jídlo. “Nejím, abych žila, ale žiju, abych jedla,” usmívá se Vala nad prázdným talířem od brunche v luxusní restauraci v části Reykjavíku, kde jsem před tím nikdy nebyla. Nejsou tu turisté, všude se baví jen místní. “Godan daggin,” zdraví nás servírka, která ani nečeká, že bychom mohli být odněkud jinud než z Islandu. Pak si mě prohlídne. “Sorry, would you like table for three?” zeptá se znovu.
“Islanďani nebývají zrzavý ani si nebarví vlasy,” směje se Vala, která se mi tím snaží objasnit proč drobounká Islanďanka hned začala mluvit anglicky. Jestli jsem se za ten den něco naučila, tak to nejspíš bylo, to, že Islanďani jí jako prokopnutí a že den v Reykjavíku není jen o návštěvě pivovarů, velryb, nemocnic, ale že se tu dají přibrat i tři kila denně. Stejně se tam ještě jednou podívám, než odjedu. Alespoň jednou.
Komentáře
Okomentovat