Islandská kocovina
Ve filmových klišé slyšíte, kdy to všechno začalo, já zas přemýšlím, kdy vlastně byl začátek mého konce. Nejspíš někdy v době, kdy jsem se musela rozloučit. Začínalo to postupně. Nejdřív koně. Tam jsem poprvé zjistila, že když jezdím třináct koní denně, že mi k srdci přiroste jen málokterý. Neumím si to vysvětlit. Možná jsem jen otupěla. Jediný kůň, který pro mě trochu vzdychl byla Glowie. Roční klisna, ze které se mi během tří měsíců podařilo udělat to nejpřátelštější stvoření, co jsem kdy viděla. Když jsem odcházela, běžela podél plotu a zaržála. "Tak zatím."
Není jednoduché zahánět myšlenky jako "Zítra touhle dobou," k mému velkému štěstí jsem měla být den před odjezdem v Reykjavíku. To je ještě dobrý, jsem si říkala. Všechno se to změnilo, když jsem se loučila s Hrafnem a Valou. Na autobusové zastávce mě potkal Helgi s decentně rozmazanýma linkama, protože ať už jsem se snažila, jak jsem chtěla, neumím se líčit ani chovat jako kamenná Kristen Steward. Aby toho nebylo málo, Hrafn to celé zakončil zprávou: "Come back soon", na což mi zbyla jediná odpověď, kterou doufám, že řádně ocenil:"Stop making it harder than it already is, you viking jerk."
Poslední noci bývají asi vždycky stejné, pokaždé si vybavím film Elizabethtown, kde Orlando Bloom sbíral poslední pohledy na lidi, které už možná neuvidí a odpočítával, co bude dělat druhý den. Nakonec večer mi stejně došlo, že jestli bude všechno tak, jak to letecké společnosti naplánovaly, tak budu druhý den v osm hodin ve Frankfurtu fňukat nad tím, že už nejsem na Islandu.
Tak nějak to i bylo. Mezi tím, jsem si procházela myšlenkovými stavy, kdy jsem měla chuť popadnout nejbližší ovci a kopat kolem sebe a ječet, že nikam nejedu, ale došlo i na seriózní uvažování na téma: "Co když tu prostě zůstanu?" Bylo by to jednoduché, práci bych měla, koně taky, vikinga, kolem sebe spoustu ovcí, nejsem si jistá, jestli bych potřebovala něco víc. Z toho mě vyvedla noční vichřice o síle 90 kilometrů za hodinu, kdy se pět stupňů Celsia zdálo spíše jako mínus čtyřicet a jinak teplý islandský svetr působil jako něco, co by mohla prodávat Terranova a nazývat to zimní bundou, ačkoliv je každému, i prodavačce jasné, že kdokoliv si tu věc pořídí, umrzne když teplota klesne pod deset stupňů. A v zimě je to tu prý ještě horší. Nevím, jestli je to vůbec možné.
No a tak jsem dobrovolně druhý den nastoupila do auta, které se ani vzdáleně nepodobalo tomu, v čem jezdila slečna Daisy. Na letišti Helgi parkoval přes dvě parkovací místa, to se ostatně může, máte-li potřebu jezdit v autě zděděném po Mad Maxovi. Další poslední pohled.
Sice se mi nepodařilo Helgiho přesvědčit, že by se mnou mohl na zimu odletět do teplých krajin, konec konců, dělají to vlaštovky, proč by to nemohli dělat Islanďané, když jsou ještě severněji. A tak jsem usmlouvala alespoň únor nebo si to aspoň namlouvám. Chce se mi věřit, že pokud tam neumrzne, tak vážně přiletí.
Zpátky v realitě mě přivítal Michal David na Kiss 98. Byl to takový kulturní šok, až se mi chtělo srolovat okýnko tátova auta a hulákat: "Už teď mi chybíš, Björk!" Krom toho bylo najednou zvláštní, jak na mě všichni a okamžitě mluví Česky, žádná islandština, žádná angličtina, jen čeština, o které začnete po čtvrt roce v cizině přemýšlet hodně jinak. Například vůbec nechápu, proč máme písmeno "C", když je tak nahraditelné. Nevadí, s tímhle problémem se snad časem srovnám.
První věc, kterou jsem v Praze zaregistrovala bylo asi to, jak málo ovcí a koní tam je. respektive koně čas od času někde potkám, když se hodně snažím, ovci vůbec. A ty lidi! Všimli jste si někdy na sobě jak málo se usmíváte na ostatní? Vážně jo. Na Islandu zřejmě platí to, že čím chladnější je počasí, tím vřelejší jsou lidi. To se mi náhodou líbilo a chtěla bych věřit, že jsem si to s sebou přinesla zpátky domů. Bohužel, se to nesetkalo s úspěchem. První člověk, na kterého jsem se usmála skoro vypadal, jako že by mě radši veřejně zlynčoval, než aby zvedl koutky, případně ukázal zuby. Takhle to tady prostě nechodí. Jediný, kdo to udělal, byl můj zubař v domnění, že mi tak otevře pusu. To se zase nepovedlo jemu.
V neděli jsem se nachytala, jak sedím ve svém ohromně velkém pražském pokoji a nudím se, protože ačkoliv je spoustu toho, co dělat, tak už mě z toho nic moc nebaví. Jezdit na ortopedu je asi hrozná bžunda, ale lekat ovce bylo zábavnější. Sledovat západ slunce nad Pražským hradem je možná krásný, ale polární záře byla větší show. A takhle je to se vším. Když jsem se vrátila k ježdění na koních a těšila jsem se, jak jsou vysocí a že víc cválají a vůbec nedělají ten zvláštní mimochod, tak jsem zjistila, že je to na mě najednou nějak moc vysoko a vůbec je zvláštní, jak jsou všichni přítulní. K tomu jsem přinutila jen Glowie.
Do toho Česká pošta nejspíš upadla na hlavu, když mi přišel dopis, o tom, že balík, co jsem si posílala do Domažlic, přijde do Prahy, protože je potřeba podruhé proclít. Celkově mám pocit, že se mi zřejmě srdce zjizvilo do tvaru Islandu a všechno ostatní je hrozně zvláštní. Tak třeba ta mediální bublina. Podle všech facebookových statusů jsem dospěla k závěru, že tu jsou uprchlíci všude kolem, aby se ukázalo, že víc než uprchlíků je tu lidí s tričkem na němž visí přeškrtnutá mešita. Je to zhruba stejná logika, jako kdybych na Islandu nosila tričko "Brazilce na Islandu nechci" s obrázkem přeškrtnutého Ronaldina. Brazilce, kteří tam takřka nejsou.
Tak si pak večer začínám znovu číst Islandské ságy a přemýšlím, jak tam teď je a jak tam bude, až se tam vrátím.
 |
| Glowie |
Poslední noci bývají asi vždycky stejné, pokaždé si vybavím film Elizabethtown, kde Orlando Bloom sbíral poslední pohledy na lidi, které už možná neuvidí a odpočítával, co bude dělat druhý den. Nakonec večer mi stejně došlo, že jestli bude všechno tak, jak to letecké společnosti naplánovaly, tak budu druhý den v osm hodin ve Frankfurtu fňukat nad tím, že už nejsem na Islandu.
Tak nějak to i bylo. Mezi tím, jsem si procházela myšlenkovými stavy, kdy jsem měla chuť popadnout nejbližší ovci a kopat kolem sebe a ječet, že nikam nejedu, ale došlo i na seriózní uvažování na téma: "Co když tu prostě zůstanu?" Bylo by to jednoduché, práci bych měla, koně taky, vikinga, kolem sebe spoustu ovcí, nejsem si jistá, jestli bych potřebovala něco víc. Z toho mě vyvedla noční vichřice o síle 90 kilometrů za hodinu, kdy se pět stupňů Celsia zdálo spíše jako mínus čtyřicet a jinak teplý islandský svetr působil jako něco, co by mohla prodávat Terranova a nazývat to zimní bundou, ačkoliv je každému, i prodavačce jasné, že kdokoliv si tu věc pořídí, umrzne když teplota klesne pod deset stupňů. A v zimě je to tu prý ještě horší. Nevím, jestli je to vůbec možné.
No a tak jsem dobrovolně druhý den nastoupila do auta, které se ani vzdáleně nepodobalo tomu, v čem jezdila slečna Daisy. Na letišti Helgi parkoval přes dvě parkovací místa, to se ostatně může, máte-li potřebu jezdit v autě zděděném po Mad Maxovi. Další poslední pohled.
Zpátky v realitě mě přivítal Michal David na Kiss 98. Byl to takový kulturní šok, až se mi chtělo srolovat okýnko tátova auta a hulákat: "Už teď mi chybíš, Björk!" Krom toho bylo najednou zvláštní, jak na mě všichni a okamžitě mluví Česky, žádná islandština, žádná angličtina, jen čeština, o které začnete po čtvrt roce v cizině přemýšlet hodně jinak. Například vůbec nechápu, proč máme písmeno "C", když je tak nahraditelné. Nevadí, s tímhle problémem se snad časem srovnám.
První věc, kterou jsem v Praze zaregistrovala bylo asi to, jak málo ovcí a koní tam je. respektive koně čas od času někde potkám, když se hodně snažím, ovci vůbec. A ty lidi! Všimli jste si někdy na sobě jak málo se usmíváte na ostatní? Vážně jo. Na Islandu zřejmě platí to, že čím chladnější je počasí, tím vřelejší jsou lidi. To se mi náhodou líbilo a chtěla bych věřit, že jsem si to s sebou přinesla zpátky domů. Bohužel, se to nesetkalo s úspěchem. První člověk, na kterého jsem se usmála skoro vypadal, jako že by mě radši veřejně zlynčoval, než aby zvedl koutky, případně ukázal zuby. Takhle to tady prostě nechodí. Jediný, kdo to udělal, byl můj zubař v domnění, že mi tak otevře pusu. To se zase nepovedlo jemu.V neděli jsem se nachytala, jak sedím ve svém ohromně velkém pražském pokoji a nudím se, protože ačkoliv je spoustu toho, co dělat, tak už mě z toho nic moc nebaví. Jezdit na ortopedu je asi hrozná bžunda, ale lekat ovce bylo zábavnější. Sledovat západ slunce nad Pražským hradem je možná krásný, ale polární záře byla větší show. A takhle je to se vším. Když jsem se vrátila k ježdění na koních a těšila jsem se, jak jsou vysocí a že víc cválají a vůbec nedělají ten zvláštní mimochod, tak jsem zjistila, že je to na mě najednou nějak moc vysoko a vůbec je zvláštní, jak jsou všichni přítulní. K tomu jsem přinutila jen Glowie.
Do toho Česká pošta nejspíš upadla na hlavu, když mi přišel dopis, o tom, že balík, co jsem si posílala do Domažlic, přijde do Prahy, protože je potřeba podruhé proclít. Celkově mám pocit, že se mi zřejmě srdce zjizvilo do tvaru Islandu a všechno ostatní je hrozně zvláštní. Tak třeba ta mediální bublina. Podle všech facebookových statusů jsem dospěla k závěru, že tu jsou uprchlíci všude kolem, aby se ukázalo, že víc než uprchlíků je tu lidí s tričkem na němž visí přeškrtnutá mešita. Je to zhruba stejná logika, jako kdybych na Islandu nosila tričko "Brazilce na Islandu nechci" s obrázkem přeškrtnutého Ronaldina. Brazilce, kteří tam takřka nejsou.
Tak si pak večer začínám znovu číst Islandské ságy a přemýšlím, jak tam teď je a jak tam bude, až se tam vrátím.
Komentáře
Okomentovat