Stopařův průvodce po lagunách
Deset hodin, město Hella. Podle internetových stránek by autobus měl přijet každou chvilkou. Ale nejel. Moje trpělivost došla a rozhodla jsem se zkusit to, co dělalo tolik lidí, co jsem tady na Islandu potkala. A kdyby to neudělali, nejspíš bych je neznala. Jít k silnici, zvednout palec a čekat, jestli někdo zastaví.
Ve skutečnosti jsem o tom uvažovala už několik dní předtím. A Gunnar, Hrafnův otec, mi stopování na Islandu doporučil. “Obzvlášť, když si holka a si sama, tak je to jednoduchý. Lidi chtějí pomáhat osamoceným ženám v nesnázích, to tě vezme každé druhé auto,” přesvědčoval mě. A něco takového mi znělo v hlavě, když jsem stále ještě v městě Hella chodila kolem silnice se vztyčeným prstem.
V hlavě spoustu těch děsivých myšlenek na filmy jako Smrt stopařek, Stopař a další děsivé příběhy. “V nejbezpečnější zemi to nebezpečné není. Jak si myslíš, že by odsud pak odjeli?” zněla Hrafnova odpověď na bezpečnost. Podle veškerých statistik se tu stane vražda jednou za tři až čtyři roky. Večer před výletěním jsem si tedy dala práci a googlovala si, kdy byla ta poslední, aby to na mě tak nějak náhodou třeba nevyšlo.
Když jsem pak chodila nervózně po silnici s palcem v hlavě jsem si pořád opakovala, že ještě dva roky. Ještě dva roky by se tu nic stát nemělo.
První auto a první úspěch. Hned zastavilo. Z auta vykoukl Gunnar, Hrafnův otec. “Co to děláš? A kam jedeš?” houkl na mě. Že by moje stopování nevypadalo jako stopování?
“První pravidlo: nikdy nestopuj ve městě, nikdo ti tam nezastaví. Druhý pravidlo, když chceš někoho zastavit, tak k němu stůj čelem a nehýbej se. Jinak to nejde. Máš u sebe peníze a sladkosti?” začal mi vysvětlovat, když jsem se posadila na sedadlo spolujezdce. Peníze jsem měla, sladkosti mi chyběly.
První zastávka byla v Selfossu, v samoobsluze, kde mě vybavil dvěma balíčky lékořice. Prý jako platidlo. Pak mě zavezl za město a jel zpátky, domů.
Pak to bylo těžší. Kolem už nebydlel nikdo, koho bych znala, nikdo, kdo by mě hodil do Modré laguny nebo domů. Začínala jsem být netrpělivá, když kolem mě projelo první auto. Pravda, bylo plné, ale to mi nezabránilo v pochybnosti o tom, že nějaké zastaví. Zastavilo až to třetí.
“Kam jedeš takhle sama?” ptal se Američan tmavější pleti. Do Modré Laguny. Ale on mě mohl vzít jen do Reykjavíku. Dál prý nejede a v laguně už byl. “Bacha, kam šlapeš, je to tam hlava na hlavě.” Jmenoval se Steve, podle odhadů mu bylo kolem třicítky, bydlel v Kalifornii, tady byl jen na dovolené, na tři týdny. A lékořici nechtěl, co bylo nepříjemnější, o hokeji se bavit taky nechtěl a to jsem si myslela, že to bylo jediné, co o Kalifornii vím a znám. L. A. Kings a Anaheim Ducks. Nakonec jsem jen poslouchala, jak nadává na Donalda Trumpha. Toho se dalo chytit.
V Reykjavíku jsem byla opět odkázaná na dobré slovo těch, které potkám a moc místních tam zrovna nebylo, stejně jako lidí, co vypadali, že by se tam vyznali. Potřebovala jsem autobus, co by mě zavezl na konec města, směrem k Modré Laguně. Můj orientační nesmysl mi říkal, že jsem si s sebou měla vzít kompas nebo buzolu, abych tam trefila. Nic méně se ukázalo, že řidič autobusu je Islanďan a ví, co myslím. Díky za něj.
Tímhle způsobem jsem byla za tři hodiny na největším a nejmodřejším přirozeném koupališti, co jsem kdy viděla. Taky nejnacpanějším. Kam se hrabe Máchovo jezero uprostřed sezóny, to se nedá srovnat. V třpytivě modré vodě se povalovalo víc, než dvě stovky lidí. Asiati chodili kolem nejopatrněji, v ruce měli ještě mobily, aby si to celé mohli natočit. Celkově se mě na tom potěšila asi jen jedna věc. V místní kavárně jsem potkala Čechy, co s sebou měli nové číslo Respektu a co ho se mnou vyměnili za kafe.
Pak už bylo pět hodin a já si začala pomalu nadávat, že je pozdě na to, abych se dostala domů.
“To si se nás mohla zeptat na parkovišti, vzali bychom tě s sebou už odtamtud,” volal na mě Kanaďan Garry, co mě dovezl až zpátky do Selfossu. Odtamtud dalším stopem až do Helly, kde na mě čekal Hrafn. Stále plně vybavena lékořicí.
Druhý den už to bylo těžší. Na Islandu jako by platilo, že všechny cesty vedou do Reykjavíku. Všechny ne, ale nejspíš tam většina aut směřuje. Zpětně si říkám, že ode mě bylo asi bláhové myslet si, že za den ujedu šest set kilometrů stopem. Ale cesta začala nadějně, když mě vzalo první auto, co kolem mě projelo dokonce s Islanďanem, co dřív býval průvodcem a tak mi vyprávěl všechny ty historky z Islandských ság. “Teď už to nedělám, už mě to omrzelo. Tak teď rozvážím vikingské runy po gift shopech, co vyrábí manželka z korálků,” usmívá se Eirik a nechává mě prohrabávat se ve velké krabici plné nejrůznějších přívěšků, náušnic a dalších věcí. Vyloží mě za městem Vík. Zbývalo mi tedy “jen” dvě stě kilometrů. Koukala jsem, jak jeho auto odjíždí a modlila jsem se, za další zázrak ve formě dalšího auta, co mě doveze ideálně přesně až k ledovcové laguně. Místo toho se vrátil Eirik a podal mi do ruky jeden přívěšek na krk. “To máš pro šťastný stopování a za tu lékořici.” Na jedné straně runy bylo něco jako kompas na druhé straně jasně napsáno pro všechny turisty: “Not get lost”.
Co jde o to, nejspíš se neztratím, jen abych dobloudila. S dalším autem jsem se dostala až do Skaftafellu, což je národní park obklopený největším ledovcem v Evropě. Jestli jsem předtím myslela, že náš malý hotel je to nejopuštěnější místo, co jsem mohla vidět, tak jsem se mýlila. Poušť s černým pískem byla tak opuštěná, že tu nebyly ani ovce, ani nic jiného. Zbývalo mi padesát kilometrů a aut už tu nebylo tolik jako na jihu. Taky mi došla voda a začala jsem mít hlad. V baťohu poslední balík s lékořicí.
Ukázalo se, že poledne v žádné poušti není zrovna příjemné i tady na severu bylo na jednou až moc horko. Což ale mohlo být i tím, že se tu na oblečení zrovna nešetří. Možná i proto se nade mnou slitovala Amanda ze státu Nevada, na zadním sedadle spal její přítel Patrick, co si mě všiml až když jsem vystupovala u ledovcové laguny.. “U nás se stopovat nesmí, ani brát stopaře, ale já to chtěla někdy vyzkoušet. A ty mi nic neuděláš ne? Nevypadáš na to.” “Ne, já ti dám lékořici.” A tak mi to vyšlo. Dostala jsem se kam jsem chtěla, za balíčky lékořice.
Zatím, co Modrá laguna za nic nestála, ta ledovcová byla naprosto úžasná. Skoro mi bylo líto, že nemůžu být Supermanem, abych tam mohla bydlet. Protože můj výlet nemohl být moc dlouhý. Nechtělo se mi riskovat, že v pozdějších hodinách už nikoho nechytím, protože byli všichni zalezlí v hotelech. A místní tuleni, nejspíš pamatovali ještě Pierce Brossmana, co tam natáčel Dnes neumírej, tak jsem je neměla, jak zaujmout. Zkrátka dvě hodiny stačily.
Pak už jen čtyři auta domů, výměnou za tři balíčky cukrátek. Do chatky jsem dorazila v deset večer živá a zdravá. Žádná smrt stopařek, jen zábava jedné začínající stopařky.
Ve skutečnosti jsem o tom uvažovala už několik dní předtím. A Gunnar, Hrafnův otec, mi stopování na Islandu doporučil. “Obzvlášť, když si holka a si sama, tak je to jednoduchý. Lidi chtějí pomáhat osamoceným ženám v nesnázích, to tě vezme každé druhé auto,” přesvědčoval mě. A něco takového mi znělo v hlavě, když jsem stále ještě v městě Hella chodila kolem silnice se vztyčeným prstem.
V hlavě spoustu těch děsivých myšlenek na filmy jako Smrt stopařek, Stopař a další děsivé příběhy. “V nejbezpečnější zemi to nebezpečné není. Jak si myslíš, že by odsud pak odjeli?” zněla Hrafnova odpověď na bezpečnost. Podle veškerých statistik se tu stane vražda jednou za tři až čtyři roky. Večer před výletěním jsem si tedy dala práci a googlovala si, kdy byla ta poslední, aby to na mě tak nějak náhodou třeba nevyšlo.
Když jsem pak chodila nervózně po silnici s palcem v hlavě jsem si pořád opakovala, že ještě dva roky. Ještě dva roky by se tu nic stát nemělo.
První auto a první úspěch. Hned zastavilo. Z auta vykoukl Gunnar, Hrafnův otec. “Co to děláš? A kam jedeš?” houkl na mě. Že by moje stopování nevypadalo jako stopování?
“První pravidlo: nikdy nestopuj ve městě, nikdo ti tam nezastaví. Druhý pravidlo, když chceš někoho zastavit, tak k němu stůj čelem a nehýbej se. Jinak to nejde. Máš u sebe peníze a sladkosti?” začal mi vysvětlovat, když jsem se posadila na sedadlo spolujezdce. Peníze jsem měla, sladkosti mi chyběly.
První zastávka byla v Selfossu, v samoobsluze, kde mě vybavil dvěma balíčky lékořice. Prý jako platidlo. Pak mě zavezl za město a jel zpátky, domů.
Pak to bylo těžší. Kolem už nebydlel nikdo, koho bych znala, nikdo, kdo by mě hodil do Modré laguny nebo domů. Začínala jsem být netrpělivá, když kolem mě projelo první auto. Pravda, bylo plné, ale to mi nezabránilo v pochybnosti o tom, že nějaké zastaví. Zastavilo až to třetí.
“Kam jedeš takhle sama?” ptal se Američan tmavější pleti. Do Modré Laguny. Ale on mě mohl vzít jen do Reykjavíku. Dál prý nejede a v laguně už byl. “Bacha, kam šlapeš, je to tam hlava na hlavě.” Jmenoval se Steve, podle odhadů mu bylo kolem třicítky, bydlel v Kalifornii, tady byl jen na dovolené, na tři týdny. A lékořici nechtěl, co bylo nepříjemnější, o hokeji se bavit taky nechtěl a to jsem si myslela, že to bylo jediné, co o Kalifornii vím a znám. L. A. Kings a Anaheim Ducks. Nakonec jsem jen poslouchala, jak nadává na Donalda Trumpha. Toho se dalo chytit.
V Reykjavíku jsem byla opět odkázaná na dobré slovo těch, které potkám a moc místních tam zrovna nebylo, stejně jako lidí, co vypadali, že by se tam vyznali. Potřebovala jsem autobus, co by mě zavezl na konec města, směrem k Modré Laguně. Můj orientační nesmysl mi říkal, že jsem si s sebou měla vzít kompas nebo buzolu, abych tam trefila. Nic méně se ukázalo, že řidič autobusu je Islanďan a ví, co myslím. Díky za něj.
Tímhle způsobem jsem byla za tři hodiny na největším a nejmodřejším přirozeném koupališti, co jsem kdy viděla. Taky nejnacpanějším. Kam se hrabe Máchovo jezero uprostřed sezóny, to se nedá srovnat. V třpytivě modré vodě se povalovalo víc, než dvě stovky lidí. Asiati chodili kolem nejopatrněji, v ruce měli ještě mobily, aby si to celé mohli natočit. Celkově se mě na tom potěšila asi jen jedna věc. V místní kavárně jsem potkala Čechy, co s sebou měli nové číslo Respektu a co ho se mnou vyměnili za kafe.
Pak už bylo pět hodin a já si začala pomalu nadávat, že je pozdě na to, abych se dostala domů.
“To si se nás mohla zeptat na parkovišti, vzali bychom tě s sebou už odtamtud,” volal na mě Kanaďan Garry, co mě dovezl až zpátky do Selfossu. Odtamtud dalším stopem až do Helly, kde na mě čekal Hrafn. Stále plně vybavena lékořicí.
Druhý den už to bylo těžší. Na Islandu jako by platilo, že všechny cesty vedou do Reykjavíku. Všechny ne, ale nejspíš tam většina aut směřuje. Zpětně si říkám, že ode mě bylo asi bláhové myslet si, že za den ujedu šest set kilometrů stopem. Ale cesta začala nadějně, když mě vzalo první auto, co kolem mě projelo dokonce s Islanďanem, co dřív býval průvodcem a tak mi vyprávěl všechny ty historky z Islandských ság. “Teď už to nedělám, už mě to omrzelo. Tak teď rozvážím vikingské runy po gift shopech, co vyrábí manželka z korálků,” usmívá se Eirik a nechává mě prohrabávat se ve velké krabici plné nejrůznějších přívěšků, náušnic a dalších věcí. Vyloží mě za městem Vík. Zbývalo mi tedy “jen” dvě stě kilometrů. Koukala jsem, jak jeho auto odjíždí a modlila jsem se, za další zázrak ve formě dalšího auta, co mě doveze ideálně přesně až k ledovcové laguně. Místo toho se vrátil Eirik a podal mi do ruky jeden přívěšek na krk. “To máš pro šťastný stopování a za tu lékořici.” Na jedné straně runy bylo něco jako kompas na druhé straně jasně napsáno pro všechny turisty: “Not get lost”.
Co jde o to, nejspíš se neztratím, jen abych dobloudila. S dalším autem jsem se dostala až do Skaftafellu, což je národní park obklopený největším ledovcem v Evropě. Jestli jsem předtím myslela, že náš malý hotel je to nejopuštěnější místo, co jsem mohla vidět, tak jsem se mýlila. Poušť s černým pískem byla tak opuštěná, že tu nebyly ani ovce, ani nic jiného. Zbývalo mi padesát kilometrů a aut už tu nebylo tolik jako na jihu. Taky mi došla voda a začala jsem mít hlad. V baťohu poslední balík s lékořicí.
 |
| Ochutnávka ledu starého tisíce let. |
Ukázalo se, že poledne v žádné poušti není zrovna příjemné i tady na severu bylo na jednou až moc horko. Což ale mohlo být i tím, že se tu na oblečení zrovna nešetří. Možná i proto se nade mnou slitovala Amanda ze státu Nevada, na zadním sedadle spal její přítel Patrick, co si mě všiml až když jsem vystupovala u ledovcové laguny.. “U nás se stopovat nesmí, ani brát stopaře, ale já to chtěla někdy vyzkoušet. A ty mi nic neuděláš ne? Nevypadáš na to.” “Ne, já ti dám lékořici.” A tak mi to vyšlo. Dostala jsem se kam jsem chtěla, za balíčky lékořice.
Zatím, co Modrá laguna za nic nestála, ta ledovcová byla naprosto úžasná. Skoro mi bylo líto, že nemůžu být Supermanem, abych tam mohla bydlet. Protože můj výlet nemohl být moc dlouhý. Nechtělo se mi riskovat, že v pozdějších hodinách už nikoho nechytím, protože byli všichni zalezlí v hotelech. A místní tuleni, nejspíš pamatovali ještě Pierce Brossmana, co tam natáčel Dnes neumírej, tak jsem je neměla, jak zaujmout. Zkrátka dvě hodiny stačily.
Pak už jen čtyři auta domů, výměnou za tři balíčky cukrátek. Do chatky jsem dorazila v deset večer živá a zdravá. Žádná smrt stopařek, jen zábava jedné začínající stopařky.
Komentáře
Okomentovat