Skřítci, co nosí perly
“Albi, Praha je v televizi, pojď se podívat.” Bylo 2. července když mě Vala volala k televizi, protože se v místních zprávách objevila pražská demonstrace proti imigrantů s okrasně děsivými šibenicemi. Ačkoliv pro mě představuje Václavské náměstí dosti děsivé místo, přece jen si ho pamatuji klidnější a mírumilovnější. “Takhle to tam u vás vypadá pořád? Děje se to často?” ptala se ta zvídavá Islanďanka dál, v Praze byla na konci devadesátých let. Byla to jedna z jejích prvních výletů do zahraničí a tenkrát jí to město přišlo krásné a přátelské.
Mě takhle přišlo ještě před pěti týdny, než jsem odletěla. Po krátké reportáži jí začínám vysvětlovat okolnosti, kterých jsou plné sociální sítě, zprávy a ústa extremistů. Pokrčí rameny a hrdě vypráví o tom, že se v Reykjavíku před rokem konečně dostavěla první mešita. “Je to úspěch, muslimů tady moc není. Ale když tu sneseme lidi, co věří ve víly a elfy nebo praktikují severské náboženství, není důvod, proč bychom nesnesli pár muslimů.”
Nevěděla jsem, že ptát se na historky s vílami a dalšími mytologickými bytostmi je jedna z nejosobnějších otázek, co může člověk Islanďanovi položit, ale Vala evidentně žádného elfa nikdy nepotkala. Ani v ně nevěří.
Za to Hrafnova babička ano. Po sobotní večeři, co uvařila po hosty jsem jí měla odvést domů, do malé islandské vesničky o čtyřech domech, nedaleko Selfossu. Nevyhnutelně jsem si tedy musela jít pro doklady, co mám v chatce o 300 metrů od hotelu. Na půli cesty jsem slyšela, jak na mě někdo volá. Když jsem se otočila uviděla jsem sedmdesátnici, jak za mnou téměř běží. Když jsem jí šla naproti zjistit, co se děje, ukázalo se, že se chce jen porozhlédnout kolem chatky.
Ještě o pět minut později chodila kolem černé skály, co se tyčí poblíž domku. prý nic nehledá. Aspoň to mi řekla, když se s nostalgickým úsměvem obracela nazpět, aby mohla vyjít ten strmý kopec, co vede zpátky k autu a do civilizace.
“Máte v Česku taky nějaké pověsti?” zeptala se mě nadšeně, když jsem vyjížděla. Spoustu, tak jsem začala vyprávět o praotci Čechovi, o Libuši, o tom městě velikém, o dívčích válkách a o všem možném, na co jsem si od Jiráska mohla vzpomenout. “Ale ne, takhle jsem to nemyslela. Máte víly nebo trolly nebo elfy?” Bylo by hezké mít elfy, ať už Legolase nebo Galadriel, cokoliv od Tolkiena, místo nich máme Blanické rytíře, co mají přijet, až bude nejhůře. Já sama se divím, že nevyjeli nejméně dvakrát.
To stařence nestačilo. “Takže nic opravdového,” dodala trochu smutně, ale zároveň pyšně, jako by tyle bytosti žily jen tady a v Irsku. Pak se rozvyprávěla.
Bylo jí třicet, když po druhé otěhotněla. Jen to tentokrát nevypadalo dobře. “Krvácela jsem v pátém měsíci, bála jsem se, že potratím. Doktoři chtěli, abych se dítěte vzdala, že by mohlo být nemocné nebo nějak handicapované.” Nevěděla, co dělat, tak se chvíli jen procházela po okolí tehdejší farmy, dnešního hotelu, kousek od místa, kde tohle léto bydlím já. “Viděla jsem, jak se tam něco pohnulo, nějaký kámen, ale vypadalo to divně. Když jsem se k tomu místu přiblížila, našla jsem jen přívěšek s černou sopečnou perlou a prchající stín malého mužíka. Vážně,” kývala na mě.
Pokrčila jsem rameny, poslouchala příběh, ze kterého už moc nezbývalo a jela dál. Vlastně jen závěr. Pak se žádné krvácení neopakovalo a o čtyři měsíce později se narodil úplně zdravý syn, Björn. “Muselo to být tím skřítkem, nebo tou perlou, co mi tam nechal na přívěšku, určitě jich je víc. Doufám, že jich je spoustu,” říkala a ukazovala mi přitom starý přívěšek se sopečnou perlou. Pravděpodobně jde takový pořídit v každém lepším obchodu se suvenýry, ale to ona přece musí vědět. I přesto se nebála mě, jižanovi, říct, svůj elfský příběh.
Úplně mě to vyvedlo z míry. Nikdy jsem netušila, že vedle mě bude sedět člověk, co vážně věří na elfy a víly. Soustředění na cestu povolilo. “Co to sakra-” ujelo mi z úst, když jsem projela nečekaně hlubokou kaluží, co rozdrncala auto, když jsme projížděli menší vesničkou.
“Kaluže jsou v pořádku, když tady obětují ovce, válí se tu horší věci.” Obětují ovce mi uvízlo v paměti víc, než bych chtěla.
“Místní farmář obětuje dvakrát do roka jednu ovci, za zdraví a bohatství. Vždycky, když je nejkratší a nejdelší den v roce, tak jako to dělali vikingové.” Představila jsem si obličeje vousatých mužů, pokreslené ovčí krví, tak jako ze seriálu Vikingové. Ale takhle prý ne. Jinak, ale to už jsme byly u ní a bylo pozdě na to, aby mi řekla, jak obětování ovcí vypadá.
Ještě toho večera jsem vyhlížela před chatkou skřítka. Nepřišel a nejspíš ani nepřijde, když na něj vážně nevěřím.
Mě takhle přišlo ještě před pěti týdny, než jsem odletěla. Po krátké reportáži jí začínám vysvětlovat okolnosti, kterých jsou plné sociální sítě, zprávy a ústa extremistů. Pokrčí rameny a hrdě vypráví o tom, že se v Reykjavíku před rokem konečně dostavěla první mešita. “Je to úspěch, muslimů tady moc není. Ale když tu sneseme lidi, co věří ve víly a elfy nebo praktikují severské náboženství, není důvod, proč bychom nesnesli pár muslimů.”
Nevěděla jsem, že ptát se na historky s vílami a dalšími mytologickými bytostmi je jedna z nejosobnějších otázek, co může člověk Islanďanovi položit, ale Vala evidentně žádného elfa nikdy nepotkala. Ani v ně nevěří.
Za to Hrafnova babička ano. Po sobotní večeři, co uvařila po hosty jsem jí měla odvést domů, do malé islandské vesničky o čtyřech domech, nedaleko Selfossu. Nevyhnutelně jsem si tedy musela jít pro doklady, co mám v chatce o 300 metrů od hotelu. Na půli cesty jsem slyšela, jak na mě někdo volá. Když jsem se otočila uviděla jsem sedmdesátnici, jak za mnou téměř běží. Když jsem jí šla naproti zjistit, co se děje, ukázalo se, že se chce jen porozhlédnout kolem chatky.
Ještě o pět minut později chodila kolem černé skály, co se tyčí poblíž domku. prý nic nehledá. Aspoň to mi řekla, když se s nostalgickým úsměvem obracela nazpět, aby mohla vyjít ten strmý kopec, co vede zpátky k autu a do civilizace.
“Máte v Česku taky nějaké pověsti?” zeptala se mě nadšeně, když jsem vyjížděla. Spoustu, tak jsem začala vyprávět o praotci Čechovi, o Libuši, o tom městě velikém, o dívčích válkách a o všem možném, na co jsem si od Jiráska mohla vzpomenout. “Ale ne, takhle jsem to nemyslela. Máte víly nebo trolly nebo elfy?” Bylo by hezké mít elfy, ať už Legolase nebo Galadriel, cokoliv od Tolkiena, místo nich máme Blanické rytíře, co mají přijet, až bude nejhůře. Já sama se divím, že nevyjeli nejméně dvakrát.
To stařence nestačilo. “Takže nic opravdového,” dodala trochu smutně, ale zároveň pyšně, jako by tyle bytosti žily jen tady a v Irsku. Pak se rozvyprávěla.
Bylo jí třicet, když po druhé otěhotněla. Jen to tentokrát nevypadalo dobře. “Krvácela jsem v pátém měsíci, bála jsem se, že potratím. Doktoři chtěli, abych se dítěte vzdala, že by mohlo být nemocné nebo nějak handicapované.” Nevěděla, co dělat, tak se chvíli jen procházela po okolí tehdejší farmy, dnešního hotelu, kousek od místa, kde tohle léto bydlím já. “Viděla jsem, jak se tam něco pohnulo, nějaký kámen, ale vypadalo to divně. Když jsem se k tomu místu přiblížila, našla jsem jen přívěšek s černou sopečnou perlou a prchající stín malého mužíka. Vážně,” kývala na mě.
Pokrčila jsem rameny, poslouchala příběh, ze kterého už moc nezbývalo a jela dál. Vlastně jen závěr. Pak se žádné krvácení neopakovalo a o čtyři měsíce později se narodil úplně zdravý syn, Björn. “Muselo to být tím skřítkem, nebo tou perlou, co mi tam nechal na přívěšku, určitě jich je víc. Doufám, že jich je spoustu,” říkala a ukazovala mi přitom starý přívěšek se sopečnou perlou. Pravděpodobně jde takový pořídit v každém lepším obchodu se suvenýry, ale to ona přece musí vědět. I přesto se nebála mě, jižanovi, říct, svůj elfský příběh.
Úplně mě to vyvedlo z míry. Nikdy jsem netušila, že vedle mě bude sedět člověk, co vážně věří na elfy a víly. Soustředění na cestu povolilo. “Co to sakra-” ujelo mi z úst, když jsem projela nečekaně hlubokou kaluží, co rozdrncala auto, když jsme projížděli menší vesničkou.
“Kaluže jsou v pořádku, když tady obětují ovce, válí se tu horší věci.” Obětují ovce mi uvízlo v paměti víc, než bych chtěla.
“Místní farmář obětuje dvakrát do roka jednu ovci, za zdraví a bohatství. Vždycky, když je nejkratší a nejdelší den v roce, tak jako to dělali vikingové.” Představila jsem si obličeje vousatých mužů, pokreslené ovčí krví, tak jako ze seriálu Vikingové. Ale takhle prý ne. Jinak, ale to už jsme byly u ní a bylo pozdě na to, aby mi řekla, jak obětování ovcí vypadá.
Ještě toho večera jsem vyhlížela před chatkou skřítka. Nepřišel a nejspíš ani nepřijde, když na něj vážně nevěřím.
Komentáře
Okomentovat