Být či nebýt hrdý na původ v cizině
“Jsme ta nejlepší země, jsme nejmírumilovnější, naši muži jsou nejsilnější a naše ženy nejkrásnější,” odpovídá mi Hrafn na otázku, proč je tolik Islanďanů vlastenců. A je to jasné, kdo by nechtěl žít v zemi, kde je jedna vražda za tři roky. Jen kdyby byl Island o něco níž a bylo by tu větší teplo, hned bych o tom uvažovala taky.
“Češi nejsou vlastenci? Ty, co jsme viděli v televizi vypadali, že jsou na to, že jsou z Česka hrdí,” ptá se mě jeho manželka, Vala. Dav, co viděli v televizi druhého července se jako vlastenci jednoznačně tvářili, to ano jen škoda, že si s sebou vzal šibenice. Vnuklo mi to otázku, jestli i já mám být v cizině hrdá na to, odkud jsem.
Odpověď přišla celkem sama, když jsem nabírala stopaře cestou na nákup. “Ty jsi Irka, že jo?” ptal se mě Terry, když si přisedl s vousatým úsměvem od ucha k uchu, že mu konečně někdo zastavil. Ačkoliv mi to lichotilo, oponovala jsem.
“Z Čečenska? Je to ta země, co udělala útok na ten maraton v Bostonu před pár lety?” Tohle bylo docela komické, jedna nebo dvě americké stanice se spletly a hned jsou Češi atentátníci. Ale ne, nejsme to my, my jsme Češi. To je jinde. To by nikdo z Čech neudělal. Tedy doufám. Po demonstraci na Václavském náměstí a Facebooku plného nenávisti a záště a vět jako “vystřílet” si tím nejsem jistá.
“Jo, já už vím, vy máte Prahu,” no konečně, a jsme doma. Máme Prahu, pivo, Václava Havla a hokej a všechno tohle je více či méně důvod k hrdosti každého Čecha. “A taky máte toho prezidenta, co vzal propisku,” říká tak sebejistě, i kdyby to nebyla pravda, tak to jen těžko vyvrátím. Na otázku, jestli teď máme někoho lepšího odpovídám, ať na to zapomene, že jsem vlastně z Irska.
Alespoň jsem si to v tu chvíli přála. Cestou zpátky, už bez stopaře a bez nálady nějakého vzít s sebou jsem počítala, čím vším jsme asi v cizině známí.
Jen za tu dobu, co jsem na Islandu jsme byli v jejich médiích hned třikrát. Poprvé den před fotbalovým zápasem v Reykjavíku. “Opilý Češi zaplavili centrum hlavního města,” hlásal v překladu titulek. A to bychom měli k tomu pivu. Můžeme se chlácholit tím, že periodikum Reykjavík Grapenvine považuje každého turistu za burana, co tady na vyspělém severu nemá, co dělat, ale to černému svědomí nijak neulehčí.
Po druhé, když jsme prohráli reprezentační zápas s Islandem. A po třetí, když na Václavském náměstí přišli tihle “vlastenci”.
“Já to řeším tak, že o sobě tvrdím, že jsem Němec,” řekl mi tehdy Petr, kterého jsem s Dagmar potkala na Westmanských ostrovech. “Nikdo tě dneska jako Němce shazovat nebude a je to jednodušší, Německo zná každý,” dodával a skoro to znělo jako rozumná rada. Že by se Německo nemělo za co stydět není tak úplně pravda, a já krom toho, že odmítám lhát o tom, odkud jsem, tak neumím přesvědčivě mluvit anglicky s německým přízvukem. Možná vůbec největším problémem bude asi to, že německy moc neumím obecně.
V neděli večer čekám před televizí, jestli uvidím něco z další pražské demonstrace. Z té, kde byli i lidi, co se uprchlíků nebojí. Nikde nic. Pořád Řecko. Nejblíže byla asi Angela Merkel, co rozplakala mladou palestinskou uprchlici, když jí vysvětlovala, proč není možné, aby v Německu zůstala na trvalo. To byla chvíle, kdy bych si o sobě nepřála říkat, že jsem Němka. Ale to se dá asi vlastně vztáhnout na všechno. Když vidím v televizi Donalda Trumpa, taky bych nechtěla být Američankou.
Večer pak vyprávím Vale a Hrafnovi o dvou demonstracích v Praze. O té, co jí pořádali tak zvaní sluníčkáři, co se cizinců nebojí, ale i o té, co se udála jen kousek od té první. O té, kde se seskupily naštvané mámy a další podivná hnutí. “Stupid people everywhere,” jen nad tím mávnou rukou. Je jim to jedno a ještě, aby nebylo. Když žijí v jedné z nejvyspělejších zemí světa, kdo by se zajímal o spory, které oni už dávno překonali.
Odpověď přišla celkem sama, když jsem nabírala stopaře cestou na nákup. “Ty jsi Irka, že jo?” ptal se mě Terry, když si přisedl s vousatým úsměvem od ucha k uchu, že mu konečně někdo zastavil. Ačkoliv mi to lichotilo, oponovala jsem.
“Z Čečenska? Je to ta země, co udělala útok na ten maraton v Bostonu před pár lety?” Tohle bylo docela komické, jedna nebo dvě americké stanice se spletly a hned jsou Češi atentátníci. Ale ne, nejsme to my, my jsme Češi. To je jinde. To by nikdo z Čech neudělal. Tedy doufám. Po demonstraci na Václavském náměstí a Facebooku plného nenávisti a záště a vět jako “vystřílet” si tím nejsem jistá.
“Jo, já už vím, vy máte Prahu,” no konečně, a jsme doma. Máme Prahu, pivo, Václava Havla a hokej a všechno tohle je více či méně důvod k hrdosti každého Čecha. “A taky máte toho prezidenta, co vzal propisku,” říká tak sebejistě, i kdyby to nebyla pravda, tak to jen těžko vyvrátím. Na otázku, jestli teď máme někoho lepšího odpovídám, ať na to zapomene, že jsem vlastně z Irska.
Alespoň jsem si to v tu chvíli přála. Cestou zpátky, už bez stopaře a bez nálady nějakého vzít s sebou jsem počítala, čím vším jsme asi v cizině známí.
Jen za tu dobu, co jsem na Islandu jsme byli v jejich médiích hned třikrát. Poprvé den před fotbalovým zápasem v Reykjavíku. “Opilý Češi zaplavili centrum hlavního města,” hlásal v překladu titulek. A to bychom měli k tomu pivu. Můžeme se chlácholit tím, že periodikum Reykjavík Grapenvine považuje každého turistu za burana, co tady na vyspělém severu nemá, co dělat, ale to černému svědomí nijak neulehčí.
“Já to řeším tak, že o sobě tvrdím, že jsem Němec,” řekl mi tehdy Petr, kterého jsem s Dagmar potkala na Westmanských ostrovech. “Nikdo tě dneska jako Němce shazovat nebude a je to jednodušší, Německo zná každý,” dodával a skoro to znělo jako rozumná rada. Že by se Německo nemělo za co stydět není tak úplně pravda, a já krom toho, že odmítám lhát o tom, odkud jsem, tak neumím přesvědčivě mluvit anglicky s německým přízvukem. Možná vůbec největším problémem bude asi to, že německy moc neumím obecně.
V neděli večer čekám před televizí, jestli uvidím něco z další pražské demonstrace. Z té, kde byli i lidi, co se uprchlíků nebojí. Nikde nic. Pořád Řecko. Nejblíže byla asi Angela Merkel, co rozplakala mladou palestinskou uprchlici, když jí vysvětlovala, proč není možné, aby v Německu zůstala na trvalo. To byla chvíle, kdy bych si o sobě nepřála říkat, že jsem Němka. Ale to se dá asi vlastně vztáhnout na všechno. Když vidím v televizi Donalda Trumpa, taky bych nechtěla být Američankou.
Večer pak vyprávím Vale a Hrafnovi o dvou demonstracích v Praze. O té, co jí pořádali tak zvaní sluníčkáři, co se cizinců nebojí, ale i o té, co se udála jen kousek od té první. O té, kde se seskupily naštvané mámy a další podivná hnutí. “Stupid people everywhere,” jen nad tím mávnou rukou. Je jim to jedno a ještě, aby nebylo. Když žijí v jedné z nejvyspělejších zemí světa, kdo by se zajímal o spory, které oni už dávno překonali.
Komentáře
Okomentovat