Žít pod sopkou, jejíž jméno neumíme vyslovit
Po půlhodině jízdy se ocitám u vulkanického centra. Leží přesně pod sopkou Eyjafjallajökull. V dubnu 2010 tady nikdo nebyl. Celé území odsud až sedmdesát kilometrů na jih bylo evakuováno, když tenhle sopečný gigant chrlil popel až do výšky devíti kilometrů. Teď je sopka klidná, spí v mlze. A u dnešního muzea, bývalé stodoly, se to autobusy a auty z půjčoven jen hemží. Všichni chtějí vědět něco víc o tom obrovi, kvůli kterému nemohli jet v dubnu 2010 na dovolenou.
Drtivé většiny Islanďanů se výbuch dotkl minimálně, ale tomuhle kousku ostrova roztrhal výbuch několik domů a zabil nemálo dobytka. “Vzpomínám si, jak vysílali všude oznámení, že musíme odjet, sbalili jsme jen to nejnutnější a za poměrně vysokého zemětřesení jsme vyjeli,” vypráví mi pokladní Halla, co bydlí v nedaleké vesničce Asólfsskáli. Pak jen mávne rukou a prohlásí, že to není nic, na co by neměl být každý Islanďan připraven, sopek je tu na to, konec konců, víc než dost.
Ale muzeí jen pár a poměrně malých. Ostatně není co vystavovat, všechny exponáty, co tu sopky vytvořily, jsou venku a jezdí se kolem nich autem, na některé se dokonce šplhá. Tak třeba Skogafoss. Je to jeden z nejkrásnějších vodopádů, co Island má. Taková turistická atrakce, že jsou vedle něj vybudované schody a dá se tedy prohlížet nejen se zakloněnou hlavou, ale i ze shora. Tam někde začíná nejpopulárnější turistická stezka mezi dvěma ledovci doprovázená všudy přítomnými mohylami.
“I’m not Icelandic,” křičím na zarostlého blondýna, co na mě hulákal něco v islandštině. Přes hukot menších kaskádovitých vodopádů, ho skoro nebylo slyšet. Jsme asi třicet metrů od turistické stezky, ale spíše o třicet metrů níže než jen vedle. Společnost nám tu dělají jen ovce a voda plná síry, i tady je poznat, že někde poblíž je Eyjafjallajökull nebo něco jiného, do plive do říčky síru. “Jestli nejsi z Islandu, tak musíš být napůl ovce,” směje se, když šplháme nahoru stezkou, kudy chodí podle jeho slov jen místní a ovce. Mě to tak strmé nepřišlo, ale možná je to jen tím, že už tu jsem měsíc a půl.
Cestou zpátky na parkoviště mi vypráví o turistech, co si spletli vodopády a nocovali, kde neměli. “Na druhou stranu si v tom potoce aspoň mohli vyčistit zuby, to v tomhle udělá málokdo,” dodává, když procházíme stanovým městečkem. Islanďani jsou na stanování vybaveni asi nejlépe, co jsem kde viděla. Budka obsahuje nejen oddělené záchody, ale i tři sprchy a pět kohoutků na čistou vodu. Jako bonus leží vedle cedule "Co dělat když by bouchla sopka,"bráno asi spíš humorně, nedaleký obr se zase tak často nezlobí. Nevím, jestli bych si přála něco víc, kdybych spala pod stanem.
Ale nikdo si tu nestěžuje. Včetně místních obyvatel, co kvůli sopce zažívají desatero zemětřesení ročně a nejbližší větší město je hodinu autem odsud.
Právě kolem města Vík se shromažďuje nejen stovky turistů denně. V sopečných kráterech na pláži černé jako havraní peří se hromadí i peří vzácných papuchalků a racků.
Někteří z nich jsou téměř na dosah ruky. A po tom, co jsem odcházela z pláže poklovaná papuchalkem, chápu, proč se k nim není vhodné přibližovat. Na útesech je asi jediné místo, kde se nesmí lovit a tak jsou klidní, dokud jim nikdo nestrká ruku do hnízda. Moje chyba, ale aspoň můžu říkat, že jsem podrbala papuchalka.
Na druhé pláži se procházím a ještě trochu třepu bolavou rukou. “Taky jste sklouzla po útesu?” ptá se mě Američanka s jižanským přízvukem. Pak se může potrhat smíchy, když jí říkám, že lezení po skalách není tak obtížné, jako podrbat papuchalka. “Podle Lonely planet je tohle pátá nejúžasnější pláž světa,” říká mi, když se procházíme podél moře. Neviděla jsem ostatní, ale podle mě je tohle to nejúžasnější pláž, co kdy uvidím. Ať se jdou Kanárské ostrovy vycpat. Má to jedinou chybu. Je to zároveň jedno z nejvlhčích míst Islandu. Když už jsme u těch nej, tak tu místní taky nejčastěji čelí vichřicím a zemětřesení.
Hádám, že s tímhle výhledem se to ale dá snést i s promoklou bundou v deseti stupních. Já už taky měsíc a půl snáším pohled na Heklu a s napětím čekám, kdy konečně bouchne. Už má pět let zpoždění a já sopečný popel zatím viděla jen v televizi nebo v muzeu Eyjafjallajökull.
 |
| Skogafoss, vodopád mezi dvěma ledovci |
Drtivé většiny Islanďanů se výbuch dotkl minimálně, ale tomuhle kousku ostrova roztrhal výbuch několik domů a zabil nemálo dobytka. “Vzpomínám si, jak vysílali všude oznámení, že musíme odjet, sbalili jsme jen to nejnutnější a za poměrně vysokého zemětřesení jsme vyjeli,” vypráví mi pokladní Halla, co bydlí v nedaleké vesničce Asólfsskáli. Pak jen mávne rukou a prohlásí, že to není nic, na co by neměl být každý Islanďan připraven, sopek je tu na to, konec konců, víc než dost.
Ale muzeí jen pár a poměrně malých. Ostatně není co vystavovat, všechny exponáty, co tu sopky vytvořily, jsou venku a jezdí se kolem nich autem, na některé se dokonce šplhá. Tak třeba Skogafoss. Je to jeden z nejkrásnějších vodopádů, co Island má. Taková turistická atrakce, že jsou vedle něj vybudované schody a dá se tedy prohlížet nejen se zakloněnou hlavou, ale i ze shora. Tam někde začíná nejpopulárnější turistická stezka mezi dvěma ledovci doprovázená všudy přítomnými mohylami.
“I’m not Icelandic,” křičím na zarostlého blondýna, co na mě hulákal něco v islandštině. Přes hukot menších kaskádovitých vodopádů, ho skoro nebylo slyšet. Jsme asi třicet metrů od turistické stezky, ale spíše o třicet metrů níže než jen vedle. Společnost nám tu dělají jen ovce a voda plná síry, i tady je poznat, že někde poblíž je Eyjafjallajökull nebo něco jiného, do plive do říčky síru. “Jestli nejsi z Islandu, tak musíš být napůl ovce,” směje se, když šplháme nahoru stezkou, kudy chodí podle jeho slov jen místní a ovce. Mě to tak strmé nepřišlo, ale možná je to jen tím, že už tu jsem měsíc a půl.
 |
| Bylo to poprvé, co jsem si připadala jako v dokumentu od Discovery channel. |
Cestou zpátky na parkoviště mi vypráví o turistech, co si spletli vodopády a nocovali, kde neměli. “Na druhou stranu si v tom potoce aspoň mohli vyčistit zuby, to v tomhle udělá málokdo,” dodává, když procházíme stanovým městečkem. Islanďani jsou na stanování vybaveni asi nejlépe, co jsem kde viděla. Budka obsahuje nejen oddělené záchody, ale i tři sprchy a pět kohoutků na čistou vodu. Jako bonus leží vedle cedule "Co dělat když by bouchla sopka,"bráno asi spíš humorně, nedaleký obr se zase tak často nezlobí. Nevím, jestli bych si přála něco víc, kdybych spala pod stanem.
Ale nikdo si tu nestěžuje. Včetně místních obyvatel, co kvůli sopce zažívají desatero zemětřesení ročně a nejbližší větší město je hodinu autem odsud.
Právě kolem města Vík se shromažďuje nejen stovky turistů denně. V sopečných kráterech na pláži černé jako havraní peří se hromadí i peří vzácných papuchalků a racků.
Někteří z nich jsou téměř na dosah ruky. A po tom, co jsem odcházela z pláže poklovaná papuchalkem, chápu, proč se k nim není vhodné přibližovat. Na útesech je asi jediné místo, kde se nesmí lovit a tak jsou klidní, dokud jim nikdo nestrká ruku do hnízda. Moje chyba, ale aspoň můžu říkat, že jsem podrbala papuchalka.
 |
| Útes ptáků, jedno z mála míst, kde mohou mít papuchalci klid |
Na druhé pláži se procházím a ještě trochu třepu bolavou rukou. “Taky jste sklouzla po útesu?” ptá se mě Američanka s jižanským přízvukem. Pak se může potrhat smíchy, když jí říkám, že lezení po skalách není tak obtížné, jako podrbat papuchalka. “Podle Lonely planet je tohle pátá nejúžasnější pláž světa,” říká mi, když se procházíme podél moře. Neviděla jsem ostatní, ale podle mě je tohle to nejúžasnější pláž, co kdy uvidím. Ať se jdou Kanárské ostrovy vycpat. Má to jedinou chybu. Je to zároveň jedno z nejvlhčích míst Islandu. Když už jsme u těch nej, tak tu místní taky nejčastěji čelí vichřicím a zemětřesení.
Hádám, že s tímhle výhledem se to ale dá snést i s promoklou bundou v deseti stupních. Já už taky měsíc a půl snáším pohled na Heklu a s napětím čekám, kdy konečně bouchne. Už má pět let zpoždění a já sopečný popel zatím viděla jen v televizi nebo v muzeu Eyjafjallajökull.
 |
| Na pláži černého písku |
Komentáře
Okomentovat