Můj život s Verenou
Původně jsem si myslela, že když budu vedle někoho pracovat tři měsíce je téměř nemožné, aby se z nás nestali přátelé. Po čtvrt roce s Verenou docházím k závěru, že ani to není doba, kdy si můžeme přirůst k srdci.
Jestli je tu nějaký původ toho, proč byl náš vztah, tak rezervovaný, je to nejspíš topení. Zatím, co já i většina Islanďanů milujeme teplo, Verena si libovala v tom, když mohla otužovat okolí těmi nejneuvěřitelnějšími způsoby.
Obvykle vypadal náš den tak, že jsem vstala, zapnula topení, zavřela okna a odešla do práce. Verena se o hodinu později vzbudila, vypnula topení a pustila do místnosti vzduch o teplotě devíti až šestnácti stupňů. Když jsem se vrátila do zmrzlé místnosti, udělala jsem znovu pravý opak toho, co ona a takhle se to opakovalo nějakou dobu.
Po nehodě s autem a gejzírem jsem se rozhodla, že zkusím trik, který obyčejně platí jen u dětí a tak když jsem byla na svém tahu s topením a oknem já, roztopila jsem místnost. Ale jen na deset minut, abych pak mohla přejít znovu na její ochlazovací mód, čistě jen aby si všimla, že dělám něco s topením a okny. Pak jsem odešla do práce. Když jsem se vrátila, okna byla zavřená a topení rozžhavené. Efekt zrcadlení fungoval a nejen u dětí a zvířat, jak jsem si původně myslela.
Od té doby to bylo všechno opačně, Verena doma šílela, když jsem vypnula topení a otevřela dveře, jen v hotelu si stále zachovávala svůj chlad o čtrnácti stupních. Doma jen občasně větrala. Někdy až moc. Když se jednou zapomněla a nechala otevřené dveře, když odešla do práce našla jsem pak v našem skromném obýváku ovce. “ Proč mám ovce v pokoji?” ozývalo se z vedlejší místnosti, po tom, co jsem je nahnala k ní, protože se mi nechtěl uklízet obývák. “Říkala jsem ti, že ovce nejsou ideální mazlíček.” Od té doby jsme už nikdy neměli otevřené dveře, většinou pak ani okna.
Nic méně naše konverzace byla stále uzavřená. Myslím, že tu nejdelší jsem s ní vedla, když jsem ji viděla poprvé a to se mě zeptala jen jak se jmenuji, odkud jsem a kolik mi je. No, moc vět to nebylo. Ale jestli jsem to pochopila dobře, tak Verena nebyla nikdy mluvná. Na druhou stranu já nikdy neuměla vhodně reagovat na polovinu věcí, co mi řekla a´t už to bylo tak šokující, jako věta: “Němci ale nikdy neudělali Čechům nic špatného,” čímž nevím, jestli tím chtěla říct za její život nebo jestli jen chyběla na hodiny dějepisu, kde se vyučovalo o druhé světové válce, tak či tak byla vždycky nějak mimo.
Pokaždé, když jsem se na ní dívala, připomínala mi tu zvláštní holku z Harryho Pottera a to nemyslím špatně, obdivuji lidi, co umí mít vlastní malý svět, jen ten Vereny se zdál, jako že se zvětšuje víc a víc. Zatím, co já a Hrafn jsme se bavili o seriálech jako jsou Vikingové, má zasněná německá spolubydlící přišla s tím, že je jí jedno kolik koz a ovcí vikingové obětovali, ona má radši Janu Eyrovou a její manžel jednou bude jako pan Darcy z Pýchy a předsudku. Myslím, že v jiném světě byla i ve chvíli, kdy bourala. Minimálně já sama bych v tu chvíli doufala, že si pro mě nějaký Darcy přijde. Vlastně bych doufala v jakoukoliv literární či reálnou postavu.
Tenhle incident byl nejspíš největším dobrodružstvím, které tady na ostrově zažila, vzhledem k tomu, že potom zbytek pobytu musela vydělávat, aby splatila alespoň část nabouraného auta. Jediná její vyhlídka mimo město byla, když jsem jí brala na nákupy, ze kterých jsem se občas vracela jinou cestou, aby se porozhlédla okolo. Ale přes její svět mi není jasné, jestli si všimla toho největšího vodopádu v Evropě, u kterého jsme taky jednou parkovali v domnění, že jí to zlepší den. Do dnes nevím.
Před dvěma dny jsem se po dvou hodinové jízdě mlčení ocitla s Verenou na letišti v Keflavíku odkud ona startovala svůj let zpátky domů. “Radši tam zůstaň dokud neodletí, ať víš, že nasedla na správný let a nebloumá někde tady po okolí,” řekla mi Vala, když mi předávala klíčky od auta.
A tak mi odjela spolubydlící domů, možná ne na rodnou planetu, ale snad někam, kde jí lidi rozumí trochu víc než my tady. Upřímně doufám, že si jí jednou nějaký pan Darcy najde, nikoho jiného si vedle ní totiž představit nedokážu.
 |
| Sledujeme a vysvětlujeme fotbal, |
Jestli je tu nějaký původ toho, proč byl náš vztah, tak rezervovaný, je to nejspíš topení. Zatím, co já i většina Islanďanů milujeme teplo, Verena si libovala v tom, když mohla otužovat okolí těmi nejneuvěřitelnějšími způsoby.
Obvykle vypadal náš den tak, že jsem vstala, zapnula topení, zavřela okna a odešla do práce. Verena se o hodinu později vzbudila, vypnula topení a pustila do místnosti vzduch o teplotě devíti až šestnácti stupňů. Když jsem se vrátila do zmrzlé místnosti, udělala jsem znovu pravý opak toho, co ona a takhle se to opakovalo nějakou dobu.
Po nehodě s autem a gejzírem jsem se rozhodla, že zkusím trik, který obyčejně platí jen u dětí a tak když jsem byla na svém tahu s topením a oknem já, roztopila jsem místnost. Ale jen na deset minut, abych pak mohla přejít znovu na její ochlazovací mód, čistě jen aby si všimla, že dělám něco s topením a okny. Pak jsem odešla do práce. Když jsem se vrátila, okna byla zavřená a topení rozžhavené. Efekt zrcadlení fungoval a nejen u dětí a zvířat, jak jsem si původně myslela.
Od té doby to bylo všechno opačně, Verena doma šílela, když jsem vypnula topení a otevřela dveře, jen v hotelu si stále zachovávala svůj chlad o čtrnácti stupních. Doma jen občasně větrala. Někdy až moc. Když se jednou zapomněla a nechala otevřené dveře, když odešla do práce našla jsem pak v našem skromném obýváku ovce. “ Proč mám ovce v pokoji?” ozývalo se z vedlejší místnosti, po tom, co jsem je nahnala k ní, protože se mi nechtěl uklízet obývák. “Říkala jsem ti, že ovce nejsou ideální mazlíček.” Od té doby jsme už nikdy neměli otevřené dveře, většinou pak ani okna.
Nic méně naše konverzace byla stále uzavřená. Myslím, že tu nejdelší jsem s ní vedla, když jsem ji viděla poprvé a to se mě zeptala jen jak se jmenuji, odkud jsem a kolik mi je. No, moc vět to nebylo. Ale jestli jsem to pochopila dobře, tak Verena nebyla nikdy mluvná. Na druhou stranu já nikdy neuměla vhodně reagovat na polovinu věcí, co mi řekla a´t už to bylo tak šokující, jako věta: “Němci ale nikdy neudělali Čechům nic špatného,” čímž nevím, jestli tím chtěla říct za její život nebo jestli jen chyběla na hodiny dějepisu, kde se vyučovalo o druhé světové válce, tak či tak byla vždycky nějak mimo.
Pokaždé, když jsem se na ní dívala, připomínala mi tu zvláštní holku z Harryho Pottera a to nemyslím špatně, obdivuji lidi, co umí mít vlastní malý svět, jen ten Vereny se zdál, jako že se zvětšuje víc a víc. Zatím, co já a Hrafn jsme se bavili o seriálech jako jsou Vikingové, má zasněná německá spolubydlící přišla s tím, že je jí jedno kolik koz a ovcí vikingové obětovali, ona má radši Janu Eyrovou a její manžel jednou bude jako pan Darcy z Pýchy a předsudku. Myslím, že v jiném světě byla i ve chvíli, kdy bourala. Minimálně já sama bych v tu chvíli doufala, že si pro mě nějaký Darcy přijde. Vlastně bych doufala v jakoukoliv literární či reálnou postavu.
Tenhle incident byl nejspíš největším dobrodružstvím, které tady na ostrově zažila, vzhledem k tomu, že potom zbytek pobytu musela vydělávat, aby splatila alespoň část nabouraného auta. Jediná její vyhlídka mimo město byla, když jsem jí brala na nákupy, ze kterých jsem se občas vracela jinou cestou, aby se porozhlédla okolo. Ale přes její svět mi není jasné, jestli si všimla toho největšího vodopádu v Evropě, u kterého jsme taky jednou parkovali v domnění, že jí to zlepší den. Do dnes nevím.
Před dvěma dny jsem se po dvou hodinové jízdě mlčení ocitla s Verenou na letišti v Keflavíku odkud ona startovala svůj let zpátky domů. “Radši tam zůstaň dokud neodletí, ať víš, že nasedla na správný let a nebloumá někde tady po okolí,” řekla mi Vala, když mi předávala klíčky od auta.
A tak mi odjela spolubydlící domů, možná ne na rodnou planetu, ale snad někam, kde jí lidi rozumí trochu víc než my tady. Upřímně doufám, že si jí jednou nějaký pan Darcy najde, nikoho jiného si vedle ní totiž představit nedokážu.
Komentáře
Okomentovat