Jak vroucí je vřídlo?
Několik dní po havárce auta s Verenou se situace decentně uklidnila. Dokonce mi půjčili auto, ať jdu nakoupit. Spolu se seznamem nákupu, kreditní kartou a klíčky od auta mi podstrčili i mapu. Proč jsem původně nechápala, chtěla jsem se podívat dovnitř, když se ke mně přiřítila má neuplně zdravá německá spolubydlící: “Nemohla bys mě vzít s sebou? Já potřebuju na prohlídku.”
Mohla a původně jsem byla i ráda, že jede někdo se mnou, nesnáším, když jsem jediná v autě. Nutí mě to k pobrukování si písniček z rádia, ať už jsou jakékoliv.
“Tohle je manuál? Jak se to řídí?” Ozvalo se z místa spolujezdce. Odmítala jsem vypovídat jak se řídí auto na manuál z několika důvodů. Nechci, aby nabourala další, to jediné auto, co nám zbylo a krom toho si sama nejsem jistá, jak ta mašina funguje, jen vím a nebo aspoň tuším, co mám dělat, aby to jelo dopředu. Couvání a parkování byl vždycky oříšek.
Kromě téhle otázky nepadla žádná jiná a vlastně ani žádná další věta. Tak mě to rádio přinutilo zpívat si s ním tak jako tak. Po klasickém nákupu následovala zcela neklasická vyjížďka k nemocnici. Ačkoliv Selfoss má jen tisíc obyvatel, má poměrně hodně domů a hodně ulic. Po dobloudění se k nemocnici na mě čekala jen nuda v autě.
Taková nuda, až jsem se rozhodla podívat se do mapy, kterou mi dali. Ne, že bych jí neznala, koukala jsem do ní nejmíň už tisíckrát, většinou když jsem se snažila nějakému turistovi poradit, kde by mohl strávit den. Tahle byla přece jen trochu jiná. Černou fixou v ní byl zakroužkovaný největší gejzír na Islandu. “Je to jen hodina cesty z nákupu,” bylo napsáno pod kroužkem. Do teď mě překvapuje, že to jen nebylo v uvozovkách, ale co, dostala jsem povolení k cestování i v den, kdy nemám volno. Jen Verena o tom nevěděla.
S chmurným výrazem se vrátila už za deset minut. “Je to pořád zlomený,” řekla mi, když dosedla. Překvapivě, kdo by čekal, že se ruka ani hrudní kost nevzpamatuje za čtyři dny?
Naše auto pomalu mířilo k druhému exitu, co směřoval ke gejzíru. “Co to děláš? Máme jet domů.” Při té otázce se mi vybavila jediná odpověď. Laskavost, dělám jí laskavost. Nakonec se ukázalo, že dluží víc než sedm tisíc euro, za jeep, který pohřbila na nečekaně rovné silnici, a to na cestování kolem moc nevypadalo.
Ačkoliv nevěděla, kam máme namířeno, celou cestu se tvářila tak nepříjemně, až to vypadalo, jako bych jí unesla. Ani cedule se značkou “Geyser 19” nijak nepomohla k nadšení, které se zatím projevovalo spíš u mě.
I tak se jí tvář nakonec rozjasnila, když pochopila, že to myslím vážně. To bylo až na parkovišti u gejzíru. Do teď mě překvapuje, že téměř jakákoliv přírodní rezervace má svoje parkoviště, ale i gift shop. V tomto případě, nejen obchod s dárky, ale i oblečením, šperky a podobně, který je vlastně větší než samoobsluha v městečku Hella.
Nadšeně pajdala mezi davy turistů až k tomu hlavnímu gejzíru. K tomu, který Marco Evaristti zbarvil do růžova a dosud za to nezaplatil pokutu.
My měly tu smůlu, že tam zrovna nebyl a tak byl gejzír jen klasicky bílý. Samozřejmě až po tom, co jsme si na tuhle událost patnáct minut počkaly. Stejně jako všichni ostatní s prstem na spoušti foťáku. Jak jinak. Není důležité to vidět na vlastní oči, hlavně, že to mám natočeno a to máme.
Líně jsme se vydaly zpátky k autu a domů. “Myslíš, že ty prameny, jsou vážně horký?” ozvalo se vedle mě. Co na to říct, kdyby nebyly, nejspíš by se z nich nekouřilo. I tak si musela sáhnout, a zkušeně olíznout prst, zřejmě pro případ, že až se sem ještě jednou dostane, tak aby si mohla vzít i termosku a udělat čaj. Po olíznutí prstu následoval kyselý obličej. “Říkala jsem ti, že v tom bude hodně síry.”
Další zkouška už nedopadla tak dobře. Neohlížela jsem se, ale najednou jsem slyšela ohromné “Jau!” Verena strčila ruku do vřídla, aby zjistila, jestli je vážně vroucí, nebo jestli se tomu říká vřídlo jen tak pro srandu. K smíchu to přišlo asi jen mě, protože to znamenalo, že už nemá ani jednu ruku zdravou a taky protože, no, kdo strká ruku do vřídla?
Nakonec jsem nebyla jediná, koho to pobavilo, i sestřička a doktor v nemocnici se tvářili pobaveně. Doma se Islanďani mohli strhat smíchy. “Skoro se tě bojíme poslat k prohlubni nad vodopádem, abys nezkoušela, jestli je to vážně tak hluboko.”
 |
| Dnes pouze v bílem, před rokem a půl mohl být i do růžova |
Mohla a původně jsem byla i ráda, že jede někdo se mnou, nesnáším, když jsem jediná v autě. Nutí mě to k pobrukování si písniček z rádia, ať už jsou jakékoliv.
“Tohle je manuál? Jak se to řídí?” Ozvalo se z místa spolujezdce. Odmítala jsem vypovídat jak se řídí auto na manuál z několika důvodů. Nechci, aby nabourala další, to jediné auto, co nám zbylo a krom toho si sama nejsem jistá, jak ta mašina funguje, jen vím a nebo aspoň tuším, co mám dělat, aby to jelo dopředu. Couvání a parkování byl vždycky oříšek.
Kromě téhle otázky nepadla žádná jiná a vlastně ani žádná další věta. Tak mě to rádio přinutilo zpívat si s ním tak jako tak. Po klasickém nákupu následovala zcela neklasická vyjížďka k nemocnici. Ačkoliv Selfoss má jen tisíc obyvatel, má poměrně hodně domů a hodně ulic. Po dobloudění se k nemocnici na mě čekala jen nuda v autě.
Taková nuda, až jsem se rozhodla podívat se do mapy, kterou mi dali. Ne, že bych jí neznala, koukala jsem do ní nejmíň už tisíckrát, většinou když jsem se snažila nějakému turistovi poradit, kde by mohl strávit den. Tahle byla přece jen trochu jiná. Černou fixou v ní byl zakroužkovaný největší gejzír na Islandu. “Je to jen hodina cesty z nákupu,” bylo napsáno pod kroužkem. Do teď mě překvapuje, že to jen nebylo v uvozovkách, ale co, dostala jsem povolení k cestování i v den, kdy nemám volno. Jen Verena o tom nevěděla.
 |
| Jak moc je vroucí vřídlo? Na popáleniny to stačí |
S chmurným výrazem se vrátila už za deset minut. “Je to pořád zlomený,” řekla mi, když dosedla. Překvapivě, kdo by čekal, že se ruka ani hrudní kost nevzpamatuje za čtyři dny?
Naše auto pomalu mířilo k druhému exitu, co směřoval ke gejzíru. “Co to děláš? Máme jet domů.” Při té otázce se mi vybavila jediná odpověď. Laskavost, dělám jí laskavost. Nakonec se ukázalo, že dluží víc než sedm tisíc euro, za jeep, který pohřbila na nečekaně rovné silnici, a to na cestování kolem moc nevypadalo.
Ačkoliv nevěděla, kam máme namířeno, celou cestu se tvářila tak nepříjemně, až to vypadalo, jako bych jí unesla. Ani cedule se značkou “Geyser 19” nijak nepomohla k nadšení, které se zatím projevovalo spíš u mě.
I tak se jí tvář nakonec rozjasnila, když pochopila, že to myslím vážně. To bylo až na parkovišti u gejzíru. Do teď mě překvapuje, že téměř jakákoliv přírodní rezervace má svoje parkoviště, ale i gift shop. V tomto případě, nejen obchod s dárky, ale i oblečením, šperky a podobně, který je vlastně větší než samoobsluha v městečku Hella.
Nadšeně pajdala mezi davy turistů až k tomu hlavnímu gejzíru. K tomu, který Marco Evaristti zbarvil do růžova a dosud za to nezaplatil pokutu.
My měly tu smůlu, že tam zrovna nebyl a tak byl gejzír jen klasicky bílý. Samozřejmě až po tom, co jsme si na tuhle událost patnáct minut počkaly. Stejně jako všichni ostatní s prstem na spoušti foťáku. Jak jinak. Není důležité to vidět na vlastní oči, hlavně, že to mám natočeno a to máme.
Líně jsme se vydaly zpátky k autu a domů. “Myslíš, že ty prameny, jsou vážně horký?” ozvalo se vedle mě. Co na to říct, kdyby nebyly, nejspíš by se z nich nekouřilo. I tak si musela sáhnout, a zkušeně olíznout prst, zřejmě pro případ, že až se sem ještě jednou dostane, tak aby si mohla vzít i termosku a udělat čaj. Po olíznutí prstu následoval kyselý obličej. “Říkala jsem ti, že v tom bude hodně síry.”
Další zkouška už nedopadla tak dobře. Neohlížela jsem se, ale najednou jsem slyšela ohromné “Jau!” Verena strčila ruku do vřídla, aby zjistila, jestli je vážně vroucí, nebo jestli se tomu říká vřídlo jen tak pro srandu. K smíchu to přišlo asi jen mě, protože to znamenalo, že už nemá ani jednu ruku zdravou a taky protože, no, kdo strká ruku do vřídla?
Nakonec jsem nebyla jediná, koho to pobavilo, i sestřička a doktor v nemocnici se tvářili pobaveně. Doma se Islanďani mohli strhat smíchy. “Skoro se tě bojíme poslat k prohlubni nad vodopádem, abys nezkoušela, jestli je to vážně tak hluboko.”
Komentáře
Okomentovat