Vidět papuchalka a zemřít
To, čemu Islanďané říkají přívoz, se blížilo k ostrovům, když mi nad hlavou proletěl první papuchalk. Obří loď už byla téměř v přístavu. Zpátky mě odveze až v devět hodit. To je spoustu času na prozkoumávání sedmikilometrového ostrova, který je nejznámější pro ptáky s usměvavými zobáky a pro jednu z nejnovějších sopek.
První zastávku tvoří nevyhnutelně turistické informace, protože to, co vidím je jen jedno obří město, kolem kterého vedou dvě silnice a to je tak nějak všechno. Jak se mám dostat na sopku, na druhou stranu ostrova nebo kamkoliv jinam mi není jasné, dokud mi baculatá blondýnka nepodá mapku a nezačne mi říkat, kam se mám jít podívat a kde to není zase až tak zajímavé.
Už tam si začínám připadat, jako jedna z účastníků zájezdu, do infocentra se postupně hrne zbytek lodi. “Jestli se chcete zahřát, tak běžte na sopku, je tam plocha, kde by se dal upéct chleba,”volá na mě blondýnka s cedulkou “Inbjorg”, když si beru mapu a utíkám na sopku, protože v infocentru je už moc těsno.
To ostatně začalo být i na výstupu na sopku. Úzkou cestu, kterou označovaly kůly zabodnuté mezi sopečnými kameny a já se dosud divím, že tam držely, protože kameny neuvěřitelně podkluzovaly.
Na vrcholu Eldfellu jsem byla jako první z naší skupiny. Ale pouze z ní. Zatím, co já za plného větru funěla cestou nahoru, zdravili mě lidé, co tenhle vrchol měli už za sebou. Na vrcholku mě konečně dohonila skupinka deseti Izraelců, kteří místo pozdravu podávali foťáky, ať je na tom vrcholku vyfotím. Co taky dělat jiného na vrcholku sopky, než se fotit.
“Cestujete sama? A odkud jste?” ptal se mě nejmladší z nich. Černovlasému rodákovi z Jeruzaléma mohlo být kolem třiceti pěti let a byl nejmladší z nich. Prý jsem měla štěstí, že je takové počasí. Když tady byl on před třemi týdny, tak byla mlha a vůbec nebyl žádný výhled. Do toho se přižene stařík: “Já narodil se v Kladně. Už padesát let nemluvil česky,” to říká vše za sebe. Říkám mu, že jsem z Prahy, ale že Kladno je hezké, že se skoro divím, že nehraje hokej, když je z Kladna. “To v Izraeli moc není,” odpovídá a otáčí se a míří zase dolů.
Jacob, nejmladší člen jejich posádky, se šibalsky usměje a řekne mi, jestli jsem unavená, ať si sednu tam opodál na to místo vedle něhož je ten obří balvan.
Unavená sice jsem, ale taky mírně podezřívavá. Místo sezení položím na to místo ruku a rychle uhnu. Lávové kameny v barvě cihly téměř žhnou. “Tak zase někdy, Češko z Prahy,” volá na mě, když míří dolů. Mě už tady toho taky tolik nezbývá. Shrábnu do dlaně pár horkých kamenů, co mě budou hřát na cestu dolů a opouštím nejnovější sopku, co měla svojí premiéru v roce 1971.
A teď kam na papuchalky? Kromě Izraelců se tudy prochází zbytek lodi, ale nakonec zůstávám úplně sama. Původně jsem si myslela, že když seběhnu dolů, že bych mohla chodit po pláži. Tady ale žádná není. Celé Westmanské ostrovy jsou jen jeden velký útes, nic jako pláž se tady nenachází. Vikingská legenda říká, že to jsou jen kameny, co odhodil jeden z bohů od pevniny. A skoro to tak vypadá.
Bloudím na vrcholu tak dlouho, než narazím na plot. “Hledáte papuchalky?” zeptá se mě vysoký Islanďan. Sejde ke mě z kopce dolů, posadí se na okraj útesu a začne ukazovat do vody. “Ty černé tečky tam na hladině, to jsou papuchalci. Hnízda mají tady a na stěnách útesu.” Pak si prohlíží můj mírně zklamaný obličej. A začíná mi vyprávět, že tady na ostrovech sice žije kolem deseti milionů těchhle veselých tučňáků, ale přímo na tomhle ostrově se loví. Nejsou tu tedy moc k vidění. “Ale z vody vylézají kolem šesté večerní a jsou tu i lepší místa, kde se k nim přiblížit.”
A tyhle místa jsem našla až večer, právě asi proto, že na to byl vhodný čas. Po cestičce uprostřed golfového hřiště jsem následovala mladý pár a modlila se přitom, ať nedostanu míčkem. Beze slova jsme vedle sebe stáli na konci jednoho útesu a sledovali mapu, kde byla nakreslená značka, že přesně tady máme to ptactvo vyhledávat.
“Hele, ale má tričko Respektu, tak možná bude z Čech,” kývl na svou přítelkyni muž, co si mě prohlížel, jak zoufale koukám do mapy. Odsud začínáme pátrání po papuchalcích společně. zatím, co já tu jsem už měsíc a ještě tu nějakou dobu pracovně pobudu, oni jsou tu jen na dovolené. Ostrov kolem dokola. Nadšeně mi vyprávějí, kde za ty tři dny byli a kam se chystají. Náš rozhovor sklouzne od vyhledávání šperku Westmanských ostrovů na výslech a rady ohledně Islandu a místní populace.
“Já už to vzdávám, v průvodci máme doporučenou restauraci, tak se tam chceme podívat než odsud odjedeme,” říká mi Dagmar, když se se mnou prozatím loučí. Já pokračuji v osamělém tažení na papuchalky s tvrdohlavou myšlenkou, že tenhle ostrov neopustím, dokud je neuvidím. Ale po půlhodině bloudění si stejně sedám hladová na okraj útesu a rezignovaně hledám v baťohu večeři. Někdy v tu chvíli se mi nad hlavou začnou prohánět vytoužení okřídlení obyvatelé tohoto ostrova. Jejich asi deset a dělají obří kola. Do vody, k útesům a zase zpátky. Na foťák zachytím stěží jednoho. Je rozmazaný, a kdokoliv jiný může říct, že to je racek z větší dálky. Ale mám fotku papuchalka a můžu jet domů, i když s tím asi Czech press foto nevyhraji.
 |
| Přijezd na Westmanské ostrovy. Uz od začátku s papuchalkami nad hlavou. |
První zastávku tvoří nevyhnutelně turistické informace, protože to, co vidím je jen jedno obří město, kolem kterého vedou dvě silnice a to je tak nějak všechno. Jak se mám dostat na sopku, na druhou stranu ostrova nebo kamkoliv jinam mi není jasné, dokud mi baculatá blondýnka nepodá mapku a nezačne mi říkat, kam se mám jít podívat a kde to není zase až tak zajímavé.
Už tam si začínám připadat, jako jedna z účastníků zájezdu, do infocentra se postupně hrne zbytek lodi. “Jestli se chcete zahřát, tak běžte na sopku, je tam plocha, kde by se dal upéct chleba,”volá na mě blondýnka s cedulkou “Inbjorg”, když si beru mapu a utíkám na sopku, protože v infocentru je už moc těsno.
To ostatně začalo být i na výstupu na sopku. Úzkou cestu, kterou označovaly kůly zabodnuté mezi sopečnými kameny a já se dosud divím, že tam držely, protože kameny neuvěřitelně podkluzovaly.
Na vrcholu Eldfellu jsem byla jako první z naší skupiny. Ale pouze z ní. Zatím, co já za plného větru funěla cestou nahoru, zdravili mě lidé, co tenhle vrchol měli už za sebou. Na vrcholku mě konečně dohonila skupinka deseti Izraelců, kteří místo pozdravu podávali foťáky, ať je na tom vrcholku vyfotím. Co taky dělat jiného na vrcholku sopky, než se fotit.
“Cestujete sama? A odkud jste?” ptal se mě nejmladší z nich. Černovlasému rodákovi z Jeruzaléma mohlo být kolem třiceti pěti let a byl nejmladší z nich. Prý jsem měla štěstí, že je takové počasí. Když tady byl on před třemi týdny, tak byla mlha a vůbec nebyl žádný výhled. Do toho se přižene stařík: “Já narodil se v Kladně. Už padesát let nemluvil česky,” to říká vše za sebe. Říkám mu, že jsem z Prahy, ale že Kladno je hezké, že se skoro divím, že nehraje hokej, když je z Kladna. “To v Izraeli moc není,” odpovídá a otáčí se a míří zase dolů.
 |
| Kousek od místa, kde je kamení tak teplé, že by se tam dal upéct chleba |
Jacob, nejmladší člen jejich posádky, se šibalsky usměje a řekne mi, jestli jsem unavená, ať si sednu tam opodál na to místo vedle něhož je ten obří balvan.
Unavená sice jsem, ale taky mírně podezřívavá. Místo sezení položím na to místo ruku a rychle uhnu. Lávové kameny v barvě cihly téměř žhnou. “Tak zase někdy, Češko z Prahy,” volá na mě, když míří dolů. Mě už tady toho taky tolik nezbývá. Shrábnu do dlaně pár horkých kamenů, co mě budou hřát na cestu dolů a opouštím nejnovější sopku, co měla svojí premiéru v roce 1971.
A teď kam na papuchalky? Kromě Izraelců se tudy prochází zbytek lodi, ale nakonec zůstávám úplně sama. Původně jsem si myslela, že když seběhnu dolů, že bych mohla chodit po pláži. Tady ale žádná není. Celé Westmanské ostrovy jsou jen jeden velký útes, nic jako pláž se tady nenachází. Vikingská legenda říká, že to jsou jen kameny, co odhodil jeden z bohů od pevniny. A skoro to tak vypadá.
Bloudím na vrcholu tak dlouho, než narazím na plot. “Hledáte papuchalky?” zeptá se mě vysoký Islanďan. Sejde ke mě z kopce dolů, posadí se na okraj útesu a začne ukazovat do vody. “Ty černé tečky tam na hladině, to jsou papuchalci. Hnízda mají tady a na stěnách útesu.” Pak si prohlíží můj mírně zklamaný obličej. A začíná mi vyprávět, že tady na ostrovech sice žije kolem deseti milionů těchhle veselých tučňáků, ale přímo na tomhle ostrově se loví. Nejsou tu tedy moc k vidění. “Ale z vody vylézají kolem šesté večerní a jsou tu i lepší místa, kde se k nim přiblížit.”
A tyhle místa jsem našla až večer, právě asi proto, že na to byl vhodný čas. Po cestičce uprostřed golfového hřiště jsem následovala mladý pár a modlila se přitom, ať nedostanu míčkem. Beze slova jsme vedle sebe stáli na konci jednoho útesu a sledovali mapu, kde byla nakreslená značka, že přesně tady máme to ptactvo vyhledávat.
 |
| Tam, kde lovná (se)zóna začíná. |
“Hele, ale má tričko Respektu, tak možná bude z Čech,” kývl na svou přítelkyni muž, co si mě prohlížel, jak zoufale koukám do mapy. Odsud začínáme pátrání po papuchalcích společně. zatím, co já tu jsem už měsíc a ještě tu nějakou dobu pracovně pobudu, oni jsou tu jen na dovolené. Ostrov kolem dokola. Nadšeně mi vyprávějí, kde za ty tři dny byli a kam se chystají. Náš rozhovor sklouzne od vyhledávání šperku Westmanských ostrovů na výslech a rady ohledně Islandu a místní populace.
“Já už to vzdávám, v průvodci máme doporučenou restauraci, tak se tam chceme podívat než odsud odjedeme,” říká mi Dagmar, když se se mnou prozatím loučí. Já pokračuji v osamělém tažení na papuchalky s tvrdohlavou myšlenkou, že tenhle ostrov neopustím, dokud je neuvidím. Ale po půlhodině bloudění si stejně sedám hladová na okraj útesu a rezignovaně hledám v baťohu večeři. Někdy v tu chvíli se mi nad hlavou začnou prohánět vytoužení okřídlení obyvatelé tohoto ostrova. Jejich asi deset a dělají obří kola. Do vody, k útesům a zase zpátky. Na foťák zachytím stěží jednoho. Je rozmazaný, a kdokoliv jiný může říct, že to je racek z větší dálky. Ale mám fotku papuchalka a můžu jet domů, i když s tím asi Czech press foto nevyhraji.
Komentáře
Okomentovat