Nezávisle na počasí, nezávisle na Dánsku, nezávisle navěky
 |
| Na rozdíl od Českých domů, kde nejsou žádné vlajky, se Islandské stavení bez vlajky neobejde ať je svátek nebo všední den. |
Můj původní plán na 17. června bylo navštívení Reykjavíku a sledování oslav na sedmdesáté první výročí od doby, co se Island odtrhl od Dánska. Problém se státními svátky je ale takový, že slaví i řidiči autobusů a tak je těžké se do nějakého dostat. Z místa, kterému Islanďani říkají město Hella, které je zhruba stejně velké jako rozsáhlejší česká vesnice, jeli přesně dva spoje. V Reykjavíku bych tak mohla být stěží 5 hodin. Při mém orientačním smyslu by byli oslavy u konce dřív než bych k nim dobloudila.
Nicméně v Helle se slavilo tak jako tak. “Bude to ale jen malá rodinná oslava,” varoval mě Hrafn, když jsme dojížděli do vesnice. Zní to roztomile. Při slově rodinná a malá si představím maximálně patnáct, možná dvacet lidí, v případě, že se zapojí všichni tety, strejdové a bratranci.
A měla jsem pravdu. Když jsme šli na místo konání, zjistili jsme, že oslavy se přenesli někam dovnitř, protože vevnitř příliš pršelo. Už to si říká o opravdu skromnou oslavu.
Nakonec se ukázalo, že tohle miniměstečko má i gymnázium a že jejich tělocvična je větší než celý zbytek školy. A právě tam se odehrávala jedna z nejmenších oslav dne nezávislosti, jaké si člověk dovede představit.
Přede dveřmi posedávala žena s pokladničkou, čistě pro případ, že by si chtěl někdo koupit něco k jídlu, k pití. Nutno přiznat, že tu nebylo moc věcí na výběr. Jen vafle a káva. Ve vedlejší místnosti, šikovně oddělené obrovskou plachtou, sedělo asi padesát lidí a sledovali, jak děti na pódiu mnohdy neřízeně tancují a zpívají.
“Když se rozpršelo, tak to všechno stáhli dovnitř, pro tolik lidí to stačí,” komentuje místní prostory Hrafn, kterému se rozutekly děti, jakmile jsme vnikli do tělocvičny. Samozřejmě, že to stačí, tělocvična byla obrovská a kdyby to bylo potřeba, stačila by i pro sto lidí. Kdyby ovšem v okolí bydlelo sto lidí.
Celé to připomínalo spíš rozlučku s Bilbem Pytlíkem v Hobitíně nebo možná, ještě reálněji - Vánoce v Anglii. Každá třída měla vlastní vystoupení, učitelka patřičně dohlížela a postrkávala stydlivější děti před mikrofón.
“Nevypadáte, jako že jste rádi za nezávislost, alespoň podle oslav ne,” moje poznámka nebyla ani tolik myšlená jako rýpnutí, spíš jen asociace s tím, co vidím. Na to, jací jsou Islanďani vlastenci, jsem čekala něco možná trochu víc výbušnějšího.
 |
| Oslava je spíše pro děti, které jí v lásce zase až tak nemají, protože jsou nuceny zpívat a tancovat. |
“Není moc co slavit, už je to dlouho, co nám někdo něco nakazoval a přikazoval, vlastně asi ani když nás vlastnilo Dánsko ve středověku, tak to nebyl žádný teror,” prohodil Hrafn a celá rodina souhlasně kývala. Něco na tom bude. Vikingové se tu možná usídlili jen kvůli těžení rudy, hospodařit tu jde jen těžko, pole ani lesy tu nejsou. Stejně, jako místním vikingům bylo údajně jedno, jestli budou mít křesťanského Boha, nebo Ódina, jim bylo volné, jestli si budou říkat Norové nebo Dánové. Stejně jim všichni říkali Islanďané a kontrol tu bylo pramálo, částečně kvůli podnebí, ale i k vůli zalidnění.
Američané si tak dobyli nezávislost o necelých dvě stě let dříve, ale o to více o ní museli usilovat. Ostrované ze severu se začali osamostatňovat už více než půl století před tím, než si v roce 1944 odhlasovali v referendu, že partnerská unie s Dánskem je sice hezká věc, ale zvládnou to i bez ní, stejně jako kdykoliv jindy před tím.
Možná proto není úplně důvod pro ohňostroje. Na druhou stranu, při místním polárním dnu by stejně nebyly vidět. Stejně jako radost na tvářích místních.
“V Reykjavíku jsou oslavy o trochu větší, ale stejně to není žádné terno,” Den nezávislosti možná ne, ale místní Pride parade a Festival Islandské kultury jsou mnohem větší, alespoň podle Hrafna. Ale ty se nikde jinde, než v Reykjavíku nekonají.
Po sesbírání dětí nezbývá než popřát:Gleðilega hátíð!
(Hezké svátky!)
Komentáře
Okomentovat