Co na pastvě, to na jazyku

Island už po třetí v pěti letech vyhrál první místo v žebříčku nejmírumilovnějších zemí světa. Nízká kriminalita, neutralita, rovnoprávnost žen, to všechno nejspíš sehrálo nějakou roli. Ženy tu 19. června slavili sto let od doby, co mohli volit tím, že šly to práce jen na půl dne. Co by mi tu tedy mohlo chybět, že?

Ať už jsou ty málé roztomilé jakkoliv, na podzim z nich budou
zásoby na zimu a nejspíš na další stávku.

A přece se něco najde. Tentokrát za to může způsob, jakým se na Islandu věci řeší nejčastěji. Stávky. Potomci ostrovních vikingů odložili sekery když nebylo proti čemu bojovat, respektive se rozhodli, že mít armádu je naprosto zbytečné. Své vnitrostátní spory řeší už jedině stávkami. Už měsíc tady například stávkují veterináři. A já od doby, co jsem tu nejedla nic jiného, než jehněčí a sušenou rybu. Jen vegetariánům je tu do smíchu.
Hovězí si draze odkupují pouze některé restaurace a i to pomalu dochází, kuřecí se tady na ostrově moc nenosí, respektive se také dováží a obyčejný smrtelník se k němu moc nedostane. No a pak tu jsou ryby, nevím, kde přesně je lovili, co je to za ryby, ale dle ceny i v té nejlevnější samoobsluze, musely být nejspíš alespoň částečně pozlaceny.
Možná proto nebyli na seznamu věcí, které jsem měla nakoupit, když mi rodina svěřila klíčky od jeepa, kreditní kartu a jako bonus, nejmenšího člena rodiny: “Protože jí baví jezdit na nákupy a v jeepu se jí dobře spí.”
Nevím, jestli mě víc vyděsila vidina toho, že budu muset hlídat jednoroční batole nebo to, že budu poprvé řídit jeep. Nejspíš obojí, ale naděje, že bych mohla jíst jiného než ovci nebo sušenou rybu mě naplnila na tolik, že mi to na chvíli bylo vlastně jedno. A tak je to už čtrnáct dní po každě, když jedeme nakupovat.
Hodina jízdy do nejbližšího trochu většího městečka s nejlevnější samoobsluhou, co na Islandu existuje. Malá spí, já jsem alespoň trochu klidnější. Motor nechám podle instrukcí běžet, aby se nevzbudila a nadšeně běhám po obchodu.
Nejdelší zastávka je u masa. Bez deseti kil jehněčího se totiž hotel jen tak neobejde, ne v době, kdy veterináři odmítají kontrolovat jatka. Ne v době, kdy odmítají kontrolovat dovoz kuřat a prasat. Na pastvinách je tak o mnoho víc krav, než by jinak touhle dobou bylo, ale v Reykjavíku v docích taky hnije víc drůbežího a vepřového, než by mělo.
A v mrazáku v obchodu Bónus není nic z toho. Dvě ledničky jsou prázdné, zbylé čtyři jsou přecpané jehněčím, v jedné zbylé se povaluje konina a ryby. Přemýšlím, co asi jedí místní vegetariáni, když tady není ani zdaleka tak velký výběr zeleniny a nemasných výrobků jako v Česku. Mimoděk přidám do vozíku dvě balení ovesných vloček.

Jehněčí. Včera, dnes a zítra.

Když pak večer vcházím do naší skromné restaurace a cítím kari, cítím se o něco nadšeněji. Nikdy jsem si nemyslela, že sním tolik masa, dokud tu nebylo nic jiného na výběr než ovce a sušená ryba. “Hungry?” usmívá se Vala, a podá mi talíř s masem na kari. Přesněji řečeno s jehněčím na kari. Musím uznat, že se během těch čtrnácti dnů mohla přetrhnout, aby kuřežravec, jako jsem já a nejspíš i zbytek Evropy, si nestýskal po kuřecích paličkách. jehněčí guláš, jehněčí segedýn, jehněčí pečeně, jehněčí čína. Zkrátka ovce na tisíc způsobů. A pořád jako by to nebylo dost. Jak dlouho asi můžou veterináři stávkovat?
Nad večeří pak nahlas dumám nad tím, co by se stalo, kdyby si třeba nějaký kůň zlomil nohu, nebo kdyby onemocnělo jakékoliv jiné zvíře, které se nutně nestrká na jatka. “Jasně, že nenechají umřít psa jen proto, že stávkují, dělají vlastně všechny věci, co jsou nutné, ale třeba očkování zvládne každý sám,” vysvětluje mi Vala, která v kuchyni občas střídá Hrafna, většinou když v televizi dávají fotbal. Po večeři jí pomáhám s nádobím a ona mi za odměnu překládá zprávy. Ukazuje se, že pomalu, ale jistě dochází i jehněčí, to se po celé zemi kácí vždycky na podzim a zásoby obvykle stačí do dalšího podzimu. Pokud se tedy jí i jiné maso. Další reportáž je o tom, jak politici uvažují o tom, že začnou vyjednávat s veterináři, kteří chtějí od státu zvýšit plat. Soukromé praxe tady totiž neexistují a zvířecí doktory platí stát, stejně jako ty lidské lékaře. Pak už jen zpráva o tom, že Islandská skupina Of monsters and men už dobyla i hitparády v Americe a konec. I já odcházím do svého letního domku.
Po čtrnácti dnech na jehněčím jsem na tom tak špatně, že se mi o ovcích i zdá. Nevím přesně co, ale muselo to mít něco společného s jídlem, když jsem si druhý den k obědu snažila udělat knedlo-jehňo-zelo. Ten den už nejedu na nákup, jen obstarávám stáj nebo pomáhám v restauraci. Večer přijede Hrafn s tím, že pro mě a Verenu má překvapení. Z igelitky pak vybalí další maso. Asi jiné než jehněčí, jinak by to bylo hodně špatné překvapení. A ukazuje se že ano, dostal od kamaráda koninu.
Takže jediné maso, které není jehněčí, jíst stejně nebudu. Ode dneška až do konce stávky začínám s vegetariánstvím.