Fotbal, klasická hra pro vikingy
Člověk by řekl, že když se v anglickém názvu země objeví slovo led, tak že by tu mohl být hokej vážně populární. Chyba, ale i přesto si myslím, že Island je jednoznačně jedna z mála zemí, kde může existovat icing i ve fotbale.
Pravdou je, že kopaná je tu jednoznačně nejoblíbenějším sportem. Až po tom jsou tu házenkáři, basebalisté a golfisté (ti tu fungují zřejmě až po tom, co se odhází sníh, aby mohli vykopávat drny). Fotbal je tu ale odjakživa. A když říkám odjakživa, tak tím myslím to, že i v Islandských ságách se píše o malých vikinzích, co si kopou, ne s míčem, protože ten moc v desátém století ještě nebyl, ale s lebkou. Vikingové byli tak náruživý fotbalisté, že když neměli lebku na kopání, usekli hlavu někomu jinému a čutali si s ní. Alespoň podle ságy. Přikreslené samozřejmě, ale velmi vikingské.
Tyhle praktiky už tu nejsou. Jejich fotbalisté jsou stejné panenky jako ty naše a je sranda se na ně koukat. Obzvlášť pro fanouška hokeje.
A tak jsem přemýšlela, jestli to není trest, když mi po mailech místní nabízeli, že mě vezmou do Reykjavíku. Nebyla jsem si jistá, jestli mě tím chtějí poctít nebo jestli jsem provedla něco i na dálku. První řešení bylo správné. Nevěděla jsem, jak moc mám být ráda nebo ne, neumím moc fandit a k fotbalu nemám vztah. Ale dospěla jsem k závěru, že to snad nějak překousnu a celkem dlouho jsem si začala namlouvat, že se na utkání těším.
Pak zavolali Hrafnovi kamarádi, že by šli s nimi a já jsem přestala zapadat do plánu. Dlouho mě nic tolik nepotěšilo. Neumím být správně nadšená ze sportu, který pasivně sleduji. Místo toho jsem měla se svou spolupracovnicí z Německa hlídat jejich děti a hotel.
Vlastně to nemělo být nic moc těžkého. Jedna skupina Američanů, o šesti lidech, tři páry. Rozhodli jsme se, že Verena bude hlídat děti a já hotel. Částečně proto, že já se osypu pokaždé když slyším, že bych měla hlídat děti a částečně proto, že ona je má na rozdíl ode mě vážně ráda, na rozdíl od práce v hotelu a na farmě.
Pohroma začala dvě hodiny před zápasem, když se ukázalo, že Američani ať až jsou jakkoliv přátelští, jsou taky velmi buranští. A nebo alespoň ty veteráni z Vietnamu, co se přišli ubytovat.
Sice měli všechny končetiny a manželky s sebou, ale to rozhodně neznamená, že měli všech pět pohromadě. Úplně jsem nepochopila k čemu jsou v manželství nutné rozdělené postele, pokud nejsou ti dva rozhádaní či není jeden z nich nemocný. Možná proto mě mírně vyděsilo, že všechny tři páry by chtěli pokoje s rozdělenými postelemi. “Tak my to tedy pro dnešek přežijeme na jedné,” řekl mi Američan, po té, který se sdílením královské postele.
Po pětiminutovém přemýšlením nad tím, jaké to asi musí být s někým žít takhle dlouho a jestli by pro ně nebylo možné radši zařídit samostatné pokoje, se přihnal nejstarší z veteránů. “Můžeme být u vás na restauraci a pít naše pití?” Nevím, jestli je to v Americe běžné nebo ne, na Islandu dokonce zákon zakazuje pít vlastní nápoje v barech a restauracích. A minimálně mi to přijde trochu nezdvořilé. Ale budiž, já sama jsem na střední chodila s flaškou v kabelce.
Byli mírně mrzutí, když zjistili, že pít budou muset na svých nepříliš prostorných pokojích. mrzutí nemrzutí, byla to moje zodpovědnost a jakkoliv mi to přišlo blbé, že nemůžou být ani ve společenské místnosti.
Američani se zklidnili, jen nabrali na hlasitosti. Pak přišla Verena od dětí, že prý jsou prckové v pohodě, těžko věřit, podle mě nejsou děti nikdy úplně v pohodě. “Můžete tu pít, kde chcete, hlavně mě nepráskněte šéfovi,” a to bylo první, co jim řekla místo pozdravu. Krevní tlak se mi zvýšil asi na dvojnásobek. Nehlídané děti, rozpustilí Texasané, co si vyprávějí historky s Hochiminova města a já.
Jediné štěstí bylo, že je zaujal fotbal, co jsem si pouštěla. “Jak se na to vy Evropané můžete koukat? U nás to hrajou jen holky na středních školách.” Tak začala debata na téma, co vidí Evropané na fotbale. Byla velmi krátká, protože já fotbal taky nesleduji, a nevěděla jsem, co jiného jim k tomu říct. Snad jen, že jsem ráda, že jsem nedělala střední v Americe. Zbytek hry jsme strávili hraním pokru. Byl to jediný způsob, jak je přinutit, aby byli tišeji a přitom se trochu bavit nějakým domestikovanějším způsobem.
Ve stejně rozverné náladě se druhého dne vrátil i Hrafn a to v sobě na rozdíl od Texasanů neměl žádný alkohol. “Dobré zprávy Albi, tvůj tým prohrál. Nedeportujeme tě.”
No díky bohu, že jsme prohráli. A možná ještě větší dík za to, že nedošli mičudy.
 |
| zdroj: wikimedia |
Tyhle praktiky už tu nejsou. Jejich fotbalisté jsou stejné panenky jako ty naše a je sranda se na ně koukat. Obzvlášť pro fanouška hokeje.
A tak jsem přemýšlela, jestli to není trest, když mi po mailech místní nabízeli, že mě vezmou do Reykjavíku. Nebyla jsem si jistá, jestli mě tím chtějí poctít nebo jestli jsem provedla něco i na dálku. První řešení bylo správné. Nevěděla jsem, jak moc mám být ráda nebo ne, neumím moc fandit a k fotbalu nemám vztah. Ale dospěla jsem k závěru, že to snad nějak překousnu a celkem dlouho jsem si začala namlouvat, že se na utkání těším.
Pak zavolali Hrafnovi kamarádi, že by šli s nimi a já jsem přestala zapadat do plánu. Dlouho mě nic tolik nepotěšilo. Neumím být správně nadšená ze sportu, který pasivně sleduji. Místo toho jsem měla se svou spolupracovnicí z Německa hlídat jejich děti a hotel.
Vlastně to nemělo být nic moc těžkého. Jedna skupina Američanů, o šesti lidech, tři páry. Rozhodli jsme se, že Verena bude hlídat děti a já hotel. Částečně proto, že já se osypu pokaždé když slyším, že bych měla hlídat děti a částečně proto, že ona je má na rozdíl ode mě vážně ráda, na rozdíl od práce v hotelu a na farmě.
Sice měli všechny končetiny a manželky s sebou, ale to rozhodně neznamená, že měli všech pět pohromadě. Úplně jsem nepochopila k čemu jsou v manželství nutné rozdělené postele, pokud nejsou ti dva rozhádaní či není jeden z nich nemocný. Možná proto mě mírně vyděsilo, že všechny tři páry by chtěli pokoje s rozdělenými postelemi. “Tak my to tedy pro dnešek přežijeme na jedné,” řekl mi Američan, po té, který se sdílením královské postele.
Po pětiminutovém přemýšlením nad tím, jaké to asi musí být s někým žít takhle dlouho a jestli by pro ně nebylo možné radši zařídit samostatné pokoje, se přihnal nejstarší z veteránů. “Můžeme být u vás na restauraci a pít naše pití?” Nevím, jestli je to v Americe běžné nebo ne, na Islandu dokonce zákon zakazuje pít vlastní nápoje v barech a restauracích. A minimálně mi to přijde trochu nezdvořilé. Ale budiž, já sama jsem na střední chodila s flaškou v kabelce.
Byli mírně mrzutí, když zjistili, že pít budou muset na svých nepříliš prostorných pokojích. mrzutí nemrzutí, byla to moje zodpovědnost a jakkoliv mi to přišlo blbé, že nemůžou být ani ve společenské místnosti.
Američani se zklidnili, jen nabrali na hlasitosti. Pak přišla Verena od dětí, že prý jsou prckové v pohodě, těžko věřit, podle mě nejsou děti nikdy úplně v pohodě. “Můžete tu pít, kde chcete, hlavně mě nepráskněte šéfovi,” a to bylo první, co jim řekla místo pozdravu. Krevní tlak se mi zvýšil asi na dvojnásobek. Nehlídané děti, rozpustilí Texasané, co si vyprávějí historky s Hochiminova města a já.
Jediné štěstí bylo, že je zaujal fotbal, co jsem si pouštěla. “Jak se na to vy Evropané můžete koukat? U nás to hrajou jen holky na středních školách.” Tak začala debata na téma, co vidí Evropané na fotbale. Byla velmi krátká, protože já fotbal taky nesleduji, a nevěděla jsem, co jiného jim k tomu říct. Snad jen, že jsem ráda, že jsem nedělala střední v Americe. Zbytek hry jsme strávili hraním pokru. Byl to jediný způsob, jak je přinutit, aby byli tišeji a přitom se trochu bavit nějakým domestikovanějším způsobem.
Ve stejně rozverné náladě se druhého dne vrátil i Hrafn a to v sobě na rozdíl od Texasanů neměl žádný alkohol. “Dobré zprávy Albi, tvůj tým prohrál. Nedeportujeme tě.”
No díky bohu, že jsme prohráli. A možná ještě větší dík za to, že nedošli mičudy.
Komentáře
Okomentovat