Kde je ďáblovi chladno, tam strčí Čecha

Vzpomínám si, jak jsem posledních čtrnáct dní v Česku sbírala poslední pohledy lidí kolem sebe jako Orlando Bloom ve filmu Elisabethtown. Nepanikařila jsem, nic jsem si nepřipouštěla, nic jsem necítila. To začalo až na letišti. Čtvrt roku na Islandu, no ty si se zbláznila. Mohla si jet kamkoliv. Kamkoliv do tepla, ale Island? Nebude tam ani jeden Čech.

Německo z letadla. Elektrárna jedna vedle druhé.

Vůbec jsem si nepřipouštěla, že bych mohla jet s nějakým Čechem až na Island, fotbal nefotbal, pořád je to zatraceně drahá destinace. Toho českého tlouštíka, co seděl vedle mě v letadle (bylo by to menší utrpení, kdybych neseděla u okýnka - přimáčknutá k okýnku), jsem považovala za klasického Čecha na dovolené, co jede někam do tepla a všechny jeho kamarády taky. Doufala jsem v to, protože jsem měla za to, že se v letadle po přistání netleská od poloviny devadesátých let.
V Düsseldorfu mi česká skupinka zmizela z očí a já spokojeně bloudila letišti. Byla bych spokojenější, kdybych nezjistila, že místo, odkud jsem měla odlétat je jinde. A tak nejen, že jsem musela opustit toho sympaťáka z Kanady, co se se mnou dal do řeči a pozval mě na pivo, ale přišla jsem znovu k té samé české skupince fotbalových nadšenců. Jenže tou dobou už v sobě měli nejmíň tři skleničky piva, byli hlasití a pokřikovali na číšníky, ať jim přinesou něco dalšího.
Nastoupili jsme do dalšího letadla. Ten den už podruhé. Já už přišla o výhodu předstírat, že nejsem z Čech. Byla jedna hodina ráno našeho času, když jsme pomalu začali přistávat. Obloha byla modrá a nad mraky svítilo slunce. Celé letadlo spalo a i ti, co byli náhodou vzhůru se snažili být potichu, aby nikoho nevzbudili. No, skoro všichni. “No tak to je libový, před chvílí se stmívalo a teď je tu úplně světlo. No ty vole, oni se tam můžou opalovat snad i v noci,” ozvalo se ze sedačky za mnou, kam se nejspíš Moraváci usídlili.
Pak na zemi jsem je slyšela naposledy, když jeden s rovným kšiltem, růžencem na krku a tepláky místo džínsů, křičel na polovinu letiště, že “Teda fakt nečekal, že tu bude taková kosa.” Nezbývalo nic jiného, než si namlouvat, že hokejový fanoušci takový nejsou, vzít si narvanou tašku, která se jen tak tak vešla do 23 kilo a utíkat opačným směrem, na autobus k hotelu.

Typická islandská krajina

Na rozdíl od Ruzyně má Keflavík výborně zvládnutou dostupnost do vedlejšího Reykjavíku i v jednu ráno (jejich času, teď už vlastně i mého). Každý autobus zastavuje u jakéhokoliv autobusu ve městě, stačí jen, aby všichni nahlásili místo. Je to sice časově náročnější, protože se pak musí jet i přes části města, kde by to vlastně ani nebylo nutné, ale obzvlášť v jednu hodinu ráno je to jeden z nejlepších způsobů dopravy. Bez bloudění, bez zbytečných příplatků u taxikáře. Stačí jen padnout do pečlivě nachystaných peřin a usnout.
Jestli se to ovšem povede. Někdo, kdo si potrpí na tmu při spaní začíná mít na letním Islandu velký problém. Slunce nezapadá. Obloha je přes noc nejtmavější, když vypadá jako pražské listopadové odpoledne. Tmavší už to nebude, alespoň ne na další měsíc a půl než se začne stmívat. Možná i kvůli tomuhle si Islanďani jako jeden z mála národů nepotrpí na letním a zimním čase.
Stejné světlo bylo i v osm ráno, když jsem vstávala. Na snídani mě víc než vločky s jogurtem naplnilo to, že z Čech jsem tu nejspíš jediná. A že od teď už bude všechno fajn, nebo aspoň po dobu, co zůstanu na Islandu, tak není čeho se bát. Tohle povědomí mi zničila manažerka partnerské agentury, která mi tady zajistila práci. Anglicky uměla na tolik, že jsem čekala, kdy mi z uší začne téct krev. “Tyhle papíry jsou na daně, tyhle jsou na odjezd a pak je tady tohle a to je pro zaměstnavatele, teď si sedni tam, budeme tě učit Islandsky. Bez toho se neobejdeš.”říkala. A nebo alespoň myslím, že říkala.

Takhle vypadá na Islandu v létě tma. Bylo deset večer a tmavší
už to nebude.

Zabalená do kupy papírů jsem byla nucená přeříkávat Islandskou abecedu a učit se nová pravidla, kterých bylo moc. I kdyby jich nebylo tolik, naučit se jeden z nejtěžších a zároveň nejtěžších žijících jazyků zvládne jen málokdo. Dokonce ani John Travolta ve filmu Fenomén ne.
Po důkladném probrání všech slovíček, které jsem zapomněla asi deset minut po tom, co jsem se je naučila vyslovit, mě ta postarší Islanďanka odvezla na autobus do konečné destinace. S tím, že většina Islanďanů mluví mizerně anglicky a že mým koníčkem vedle práce nebude jízda na koni nebo cestování po ostrově, ale vyplňování nejrůznějších papírů na věci, kterým nikdy neporozumím. Na administrativu jsem zkrátka nikdy nebyla.
Čím rychleji se rozjížděl autobus, tím spíše jsem si začala namlouvat, že ať už mám vyplnit cokoliv, bude to nakonec fajn. Pohled z okna by k tomu přinutil asi každého. Nikde není les. Alespoň ne ten pořádný, kde se dá zatoulat. Naopak je tu spousta hor a kopců, sněhu a v neposlední řadě, koní. Připadala jsem si jako ta malá holka, co byla přitisknutá na skle auta pokaždé, co z krajiny vylezl kůň. Takže potřeba číst se vytratila někam do neznáma. Jela bych i dál, kdyby na mě v městečku Hella nezaťukal ten obří Islanďan, se kterým budu pracovat.
V tu chvíli jsem se začala modlit, aby uměl anglicky. Aspoň trošku líp než ta žena z agentury. Nevím úplně moc, jací bohové tu fungují, ale prosím Odine, alespoň trošku líp. A tak mluvil plynule.
“Ještě abych tě nepoznal. Kolik myslíš, že máme na ostrově zrzek?” Evidentně moc ne a jak se ukazuje, tak všichni ví o všech. Takže teď už i o mě. Praktické, když se ztratím. Nepraktické, jestli potkám další Čechy.

Moje nové království. S dobou trvanlivosti 19. září.