Na tachometru sedmdesát, v očích vodopády a koně

Už od prvních jízd v autoškole jsem tušila, že budu lepší jezdec než řidič. Na druhou stranu, Island je místo, kde je zlatem ceněný každý řidič. Bez auta se tady obejde málokdo a tedy ani já. Mít klasický osobák není zrovna to pravé a ani místní ho moc nevyužívají. Každý Čech si na klasické islandské silnici musí říkat, že s D1 jsme na tom ještě dobře. Bez jeepu to tady jde jen v malých úsecích.

Klasická Islandská silnice, ale jinak udržovaná i v zimě.

Možná i proto se Hrafn před nedávnem rozhodl, že mě naučí jezdit více “islandsky”. Přejíždění první říčky mi ukazoval sám z pozice řidiče, tu druhou jsem musela zvládnout sama. Stejně jsem si namlouvala, že to potřebovat nebudu. Možná proto mě překvapilo, že mě varoval před řekou při prvním plánování většího výletu.
“Bacha na krajnici, jedeš moc uprostřed, mohla bys přidat,” ozývalo se z místa spolujezdce, kde seděla moje německá spolubydlící, která řidičák nemá. Do teď mi není jasné, jak je to vůbec možné, v zemi, která vyrábí všechny ty Audi, BMW a bůh ví, co všechno ještě, bude existovat ne-řidič?
Myslím, že po dvaceti kilometrech jízdy a třech pokusech o parkování na benzíně pochopila, že její poznámky jsou mi k ničemu, respektive, že je neberu moc na vědomí. Krom toho byla zelená podobně jako já, protože jeep drncá i když se jede po hladké silnici. Moc si nepřilepšila, když jsem vyjela na plánovanou terénní zkratku, která začala drcnat natolik, že se mi dělalo špatně z mojí vlastní jízdy. Během přejezdu řeky jsem měla nejen pneumatiky, ale i žaludek na vodě. A uklidnila jsem se až když jsme dorazily k vodopádům.
Ty totiž uhranou každého. Z autobusu (který jel tou lepší cestou) se hrnuli nadšené davy turistů z nejrůznějších kousků světa a už od výstupních dveří autobusů měli ústa dokořán. Možná i proto na parkovišti byl nejen gift shop ale i bufet, aby jim mohli místní do té otevřené pusy něco nacpat.
Aby jsme šly trochu proti proudu, tak jsem odtáhla Verenu rovnou k vodopádu. K tomu, pod kterým se dá procházet. Islanďané mu říkají Seljalandfoss, cizinci, včetně mě, jeho jméno umí stěží vyslovit. Stejně jako většinu ostatních názvosloví tady na Islandu. Nevím,co to znamenat a možná, že je to proto, že jsem vodopádů moc neviděla, ale pro cizáky je takhle krása tak nějak nevyslovitelná, stejně jako jméno vodopádu.

Nevyslovitelná, nic méně zaznamenat si jí chtějí všichni. Během půlhodinového kolečka pod jedním vodopádem mi podalo asi pět párů foťák, ať je vyfotím. Schůdky k vodopádu byly přeplněny lidmi, tak, že se tam občas skoro nedalo hnout. A to ještě nebyla sezóna. Ta začne až tak za dva až tři týdny. S příchodem tolika turistů se populace na jinak nepříliš obydleném ostrově minimálně zdvojnásobí.
Nejhorší bylo vyrovnat se s davem, který zaplňoval jeskynní vodopád. Cesta k němu tvořila jen pár kamínků, co vyčuhovaly z vody, držet se nebylo čeho. Přesto se hlouček aspoň patnácti lidí pokoušel projít tam i zpátky najednou. Omylem tak shodili jednu Japonku do ledové říčky. Nezodpovědní Angličané na ní chvíli koukali s hrůzou v očích, ale když vstala a začala se řehtat, všichni pochopili, že zřejmě neumrzne a že zákaz smíchu se ruší.
Ale ne na dlouho, alespoň pro mě. Zatím, co Japonku do potoka téměř shodili, Verena si namočila nohy sama, když neudržela rovnováhu a nestihla přeskočit na sušší kámen. Takže dvě po sobě. Já i zbytek anglických gentlemanů jsme se znovu začali pochechtávat. Přešlo nás to až ve chvíli, kdy jsme pochopili, že to evidentně není taková sranda, když do vody spadne Němka. A nebo alespoň Verena se tak tvářila.
Nezbývalo než sesbírat padlé a mokré a vydat se na zpáteční cestu. Ale ani nepohodlné mokro v botách nám nezabránilo v tom, abychom nešli okouknout alespoň na chvilku gift shop u vodopádů. Co tam asi tak můžou prodávat? Kapky z vodopádu, kterých máme plnou bundu? Kamínek ze dna, kde je nejspíš jen bahno? Nebo snad bahno ze dna? Dovedla jsem si živě představit, jak si nějaký tenhle kousek koupím a přivezu ho domů rodičům. “Tati, koukej, koupila jsem ti kus bahna od vodopádu, nemáš radost?”
Kdo by z toho neměl radost? Naštěstí jsme narazily na něco mnohem originálnějšího. Musím říct, že v Irsku měli velmi vtipné dárkové předměty, ale kam se hrabou na Island a fotku vybuchující sopky pod níž je bíle napsáno: “Ups… Iceland did it again!” Britney Spears by z toho mohla jásat a těžit zároveň.
Se sbalenými pytlíčky jsme upalovali zpátky k autu, dříve než bychom si mohly koupit něco dalšího. “Teď pojedeš ale tou normální cestou, že jo?” zbožňuji, když někdo, kdo neumí řídit kritizuje řidiče, za cestu a za způsob řízení. Proto jsem jí za trest poslala před auto, ukazovat mi, jak daleko můžu couvat a popojíždět při vyjíždění. Díky bohu, že to odřené auto nebylo naše.
Při zpáteční cestě jsem zjistila, že ze mě nikdy nebude dobrý řidič, ne na Islandu, kde se po loukách pase neskutečné množství koní a ze mě se každou chvílí ozývá: “Baby horse! Baby horse!” zatím, co auto zběsile kličkuje po silnici. Zpomalení nepomohlo. Naopak se mi podařilo na jinak pusté silnici vytvořit kolonu asi sedmi aut, jejichž řidiči zjevně nevěděli, co mají dělat. Ale i tak náš menší výlet skončil úspěšně. “Až se vrátím domů, udělám si řidičák,” řekla mi Verena když zelená vylézala z terénního vozu.