Bez koho čeho? Bez agentury. S kým čím? S agenturou

V pondělí mi přišel mail. Od doby, co jsem na Islandu mi jich moc nechodí. Kromě spamu dostávám jen pozvánky na debaty, občas odpověď od přátel. Tenhle byl od agentury, co mě sem dostala. “Napište nám recenzi, o Vašem pobytu na Islandu, který Vám naše agentura zajistila. Napište nám, jak se máte.” V překladu zřejmě:”Pochvalte nás, jinak si to na stránky dobrovolně nedáme.”

Většina cestu je není ani zpevněná, převrátit auto není umění

Co se pobytu na Islandu týče, mám se skvěle. Lidi jsou tu příjemní, milí a důvěřivý. Problém je v tom, že bych se tu měla skvěle i bez agentury. Sebekriticky si připouštím, že jsem byla zbabělá, když jsem zašla do té velké prosklené budovy na nábřeží, poblíž Paladia, abych jim vyložila, že by se mi líbilo léto u koní v zahraničí. Přišlo mi to tak normální, všichni z okolí se takhle dostávali na léto někam za oceán nebo alespoň za moře.
Zní to jednoduše, zaplatím velké peníze, větší než co si může běžný student dovolit, pak po pár měsících na rýži a chlebu dostanu práci někde na Islandu. Práci, co se hodí k motivačnímu dopisu. V mém případě je to pomáhat ve stáji a s hotelem. Islanďan si našel pracovní síly, já si našla vysněné léto. A všichni bychom mohli být šťastni, než se něco pokazilo.
O víkendu nás tu nechal Hrafn a Vala samotné, jeli si užít slunečno a to, čemu místní říkají teplo do Reykjavíku. Typické rozdělení, já mám cokoliv, jen ne děti, Verena má děti, jen ne zbytek. Asi by nám to i vyšlo, kdyby si má německá kolegyně nevymyslela, že si půjčí jeep a pojede za kamarádkou. Nehledě na to, že neumí řídit, nehledě na to, že má hlídat děti, nehledě na to, že o tom nikomu neřekla. A tak mi druhého rána volal Hrafn, jestli bych nemohla kromě hotelu a koní taky hlídat děti, že se vybourala a zničila téměř nové terénní vozidlo. Chybička se vloudila.
Neumím hlídat děti, nejde mi to a nemám to ráda. Nevěděla jsem nic lepšího, než je připoutat do sedačky, dát jim ovesnou kaši (protože koně ráno dostali oves a mě došla fantazie na jinou snídani) a pustit jim Thora, protože, no, je to přece jenom jejich bůh.
Mezitím Verena sváděla boje v nemocnici s místními doktory a s pojišťovnou. Která pojišťovna by chtěla platit rozbitý vůz za řidiče, který podle dokladů patřil spíš na místo spolujezdce? Zlomená ruka a hrudní kost se nějak zaplatí potom, ale usmrcené auto jen těžko.
Vyděšené vyťukávání čísla na ženu z agentury nepomáhá, byla neděle a kdo by bral v ten den pracovní hovor? Nikdo. A stejně tak nikdo nebyl schopný Vereně pomoct s papírováním v islandšťině. Nebylo možné než zavřít oči, zadržet dech, počítat do deseti a podepsat všechny nabízené papíry a pak jen doufat v nejlepší.

Když jsem jela jeepem naposledy já

Já mezitím přemýšlela v hotelu, jestli je možné se nějakým způsobem rozkrájet a jestli by mi to v něčem pomohlo. Do toho všeho kolem chodil náš velký Islanďan. Vzteklejší než kdy jindy, protože přišel o auto a zodpovědnost zřejmě bývalé zaměstnankyně. Taky ho nenapadlo nic lepšího, než se nejdřív vypořádat s pojišťovnou, protože on jim na rozdíl od Vereny rozuměl a pak volat do agentury, kam se stejně nedovolal. V neděli telefon nikdo moc nezvedá, když nemusí. A oni evidentně nemusí. Je jedno kolik lidí mají na starosti po celém Islandu, nemusí. U každého se předpokládá, že má jistou dávku zodpovědnosti sám za sebe, a že kdyby se někdo rozhodl nabourat jeep, určitě by to udělal v pracovní den, aby se to líp řešilo.
Mávl na mě, že mám volno, že to zatím stačilo. Když jsem se vrátila na večeře, Verena už byla v Reykjavíku, doktoři zkoumali, jestli prý nemá něco na srdci, kromě těžkostí z pojišťovnou. Kromě přeražené klíční kosti, na srdci nic neměla. Byla v pořádku, relativně. Ještě tu noc dorazila zpátky do hotelu. Nikdo nevěděl, jestli zůstane, nebo jí pošlou domů, co s ní vlastně bude. Nikdo neznal to nejlepší možné řešení.
Kdyby odjela, asi těžko by si odpracovala škodu na autě, za kterou by zbytek pobytu byl vlastně jen o “chlebu a vodě” a přesto by to na jeep nestačilo. Taky by se sem jen těžko hledala nová pracantka, ale co se ztracenou důvěrou a zaměstnankyní, jejíž hrudní koš se může prohýbat dvakrát tolik, než je běžné? Všechno má své plusy a mínusy. Romantici by snad řekli, že rozhodně svítání, ale tady už dva měsíce žádné není. Tak rozhoduje spánek.
Verena druhého rána chce zůstat a vynahradit to místním, získat zpětnou důvěru. Na druhé straně to není ani při nejmenším tak milé a Islanďani ukazují, že nejsou jen kliďasové s hroší kůží. Chtějí aby odjela. Možná by byli ochotni pochopit auto, ale ne opuštění svěřených dětí. Je jasné, kdo má převahu, ale pak zazvoní telefon a najednou je všechno jinak. Žena z agentury volá, že není možné vyhodit jejich pracovníka, pokud sám nebude chtít a pokud nebude jednat protizákonně.
A tak Verena zůstává ačkoliv o to není žádána. Propajdává kolem mě a na očích má ten blažený úsměv: “Díky bohu za agenturu.” Další dva týdny by neměla pracovat, já bych se ale vsadila, že začne mnohem dřív, nejen proto, že bude chtít vynahradit mrtvý jeep, kvůli němuž se teď dostaneme asi jen do poloviny lokalit, co můžeme, ale i proto, že další pracovní ruka, ať už zlomená nebo nalomená, bude potřeba. Islanďani si tedy můžou jen cedit svůj vztek mezi zuby a stejně to bude k ničemu.
Jak že se tedy mám agenturo? Dobře, řekla bych. Měla bych se tu dobře i bez vás, pokud bych nenabourala. Ale štěstí přeje odvážným. Někdy tyhle služby jsou jen pro ty, co se nevyznají v papírování, jindy udrží na místě i lidi, co by na něm nejspíš už být neměli.

Vybíráme další, já ale doufám, že to monstertruck nebude