Albi

V pondělí mi přišel mail. Od doby, co jsem na Islandu mi jich moc nechodí. Kromě spamu dostávám jen pozvánky na debaty, občas odpověď od přátel. Tenhle byl od agentury, co mě sem dostala. “Napište nám recenzi, o Vašem pobytu na Islandu, který Vám naše agentura zajistila. Napište nám, jak se máte.” V překladu zřejmě:”Pochvalte nás, jinak si to na stránky dobrovolně nedáme.” Většina cestu je není ani zpevněná, převrátit auto není umění Co se pobytu na Islandu týče, mám se skvěle. Lidi jsou tu příjemní, milí a důvěřivý. Problém je v tom, že bych se tu měla skvěle i bez agentury. Sebekriticky si připouštím, že jsem byla zbabělá, když jsem zašla do té velké prosklené budovy na nábřeží, poblíž Paladia, abych jim vyložila, že by se mi líbilo léto u koní v zahraničí. Přišlo mi to tak normální, všichni z okolí se takhle dostávali na léto někam za oceán nebo alespoň za moře. Zní to jednoduše, zaplatím velké peníze, větší než co si může běžný student dovolit, pak po pár měsících na rýži a ...

Už od prvních jízd v autoškole jsem tušila, že budu lepší jezdec než řidič. Na druhou stranu, Island je místo, kde je zlatem ceněný každý řidič. Bez auta se tady obejde málokdo a tedy ani já. Mít klasický osobák není zrovna to pravé a ani místní ho moc nevyužívají. Každý Čech si na klasické islandské silnici musí říkat, že s D1 jsme na tom ještě dobře. Bez jeepu to tady jde jen v malých úsecích. Klasická Islandská silnice, ale jinak udržovaná i v zimě. Možná i proto se Hrafn před nedávnem rozhodl, že mě naučí jezdit více “islandsky”. Přejíždění první říčky mi ukazoval sám z pozice řidiče, tu druhou jsem musela zvládnout sama. Stejně jsem si namlouvala, že to potřebovat nebudu. Možná proto mě překvapilo, že mě varoval před řekou při prvním plánování většího výletu. “Bacha na krajnici, jedeš moc uprostřed, mohla bys přidat,” ozývalo se z místa spolujezdce, kde seděla moje německá spolubydlící, která řidičák nemá. Do teď mi není jasné, jak je to vůbec možné, v zemi, která vyrábí...

Island už po třetí v pěti letech vyhrál první místo v žebříčku nejmírumilovnějších zemí světa. Nízká kriminalita, neutralita, rovnoprávnost žen, to všechno nejspíš sehrálo nějakou roli. Ženy tu 19. června slavili sto let od doby, co mohli volit tím, že šly to práce jen na půl dne. Co by mi tu tedy mohlo chybět, že? Ať už jsou ty málé roztomilé jakkoliv, na podzim z nich budou zásoby na zimu a nejspíš na další stávku. A přece se něco najde. Tentokrát za to může způsob, jakým se na Islandu věci řeší nejčastěji. Stávky. Potomci ostrovních vikingů odložili sekery když nebylo proti čemu bojovat, respektive se rozhodli, že mít armádu je naprosto zbytečné. Své vnitrostátní spory řeší už jedině stávkami. Už měsíc tady například stávkují veterináři. A já od doby, co jsem tu nejedla nic jiného, než jehněčí a sušenou rybu. Jen vegetariánům je tu do smíchu. Hovězí si draze odkupují pouze některé restaurace a i to pomalu dochází, kuřecí se tady na ostrově moc nenosí, respektive se také dováží a...

V Česku jsou asi největším tématem současnosti kvóty pro uprchlíky. Alespoň podle sociálních sítí. Tady na Islandu jich příliš není. Ani uprchlíků, ani kvót. A ačkoliv jsem tam byla jediná Češka, ani tak jim nedělalo problém se přizpůsobit a mluvit anglicky. A státní svátek, to je přece den, kdy lidi chtějí mluvit jen svým jazykem. Obzvlášť pokud je jeden z nejstarších na zemi. Jediné problémy, se kterými se musí Islanďan vyrovnat, je počasí. Poslední týden se tady nejvíc řešilo, kde se budou odehrávat oslavy na Den nezávislosti. Počasí nepřeje venkovním večírkům, ale Islanďané přece jen nejsou z cukru, ale nezávislost se nejlépe slaví v teple. Na rozdíl od Českých domů, kde nejsou žádné vlajky, se Islandské stavení bez vlajky neobejde ať je svátek nebo všední den. Můj původní plán na 17. června bylo navštívení Reykjavíku a sledování oslav na sedmdesáté první výročí od doby, co se Island odtrhl od Dánska. Problém se státními svátky je ale takový, že slaví i řidiči autobusů a tak ...

Člověk by řekl, že když se v anglickém názvu země objeví slovo led, tak že by tu mohl být hokej vážně populární. Chyba, ale i přesto si myslím, že Island je jednoznačně jedna z mála zemí, kde může existovat icing i ve fotbale. zdroj: wikimedia Pravdou je, že kopaná je tu jednoznačně nejoblíbenějším sportem. Až po tom jsou tu házenkáři, basebalisté a golfisté (ti tu fungují zřejmě až po tom, co se odhází sníh, aby mohli vykopávat drny). Fotbal je tu ale odjakživa. A když říkám odjakživa, tak tím myslím to, že i v Islandských ságách se píše o malých vikinzích, co si kopou, ne s míčem, protože ten moc v desátém století ještě nebyl, ale s lebkou. Vikingové byli tak náruživý fotbalisté, že když neměli lebku na kopání, usekli hlavu někomu jinému a čutali si s ní. Alespoň podle ságy. Přikreslené samozřejmě, ale velmi vikingské. Tyhle praktiky už tu nejsou. Jejich fotbalisté jsou stejné panenky jako ty naše a je sranda se na ně koukat. Obzvlášť pro fanouška hokeje. A tak jsem přemýšlela...

Vzpomínám si, jak jsem posledních čtrnáct dní v Česku sbírala poslední pohledy lidí kolem sebe jako Orlando Bloom ve filmu Elisabethtown. Nepanikařila jsem, nic jsem si nepřipouštěla, nic jsem necítila. To začalo až na letišti. Čtvrt roku na Islandu, no ty si se zbláznila. Mohla si jet kamkoliv. Kamkoliv do tepla, ale Island? Nebude tam ani jeden Čech. Německo z letadla. Elektrárna jedna vedle druhé. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že bych mohla jet s nějakým Čechem až na Island, fotbal nefotbal, pořád je to zatraceně drahá destinace. Toho českého tlouštíka, co seděl vedle mě v letadle (bylo by to menší utrpení, kdybych neseděla u okýnka - přimáčknutá k okýnku), jsem považovala za klasického Čecha na dovolené, co jede někam do tepla a všechny jeho kamarády taky. Doufala jsem v to, protože jsem měla za to, že se v letadle po přistání netleská od poloviny devadesátých let. V Düsseldorfu mi česká skupinka zmizela z očí a já spokojeně bloudila letišti. Byla bych spokojenější, kdybych ne...