Albi

Ve filmových klišé slyšíte, kdy to všechno začalo, já zas přemýšlím, kdy vlastně byl začátek mého konce. Nejspíš někdy v době, kdy jsem se musela rozloučit. Začínalo to postupně. Nejdřív koně. Tam jsem poprvé zjistila, že když jezdím třináct koní denně, že mi k srdci přiroste jen málokterý. Neumím si to vysvětlit. Možná jsem jen otupěla. Jediný kůň, který pro mě trochu vzdychl byla Glowie. Roční klisna, ze které se mi během tří měsíců podařilo udělat to nejpřátelštější stvoření, co jsem kdy viděla. Když jsem odcházela, běžela podél plotu a zaržála. "Tak zatím." Glowie Není jednoduché zahánět myšlenky jako "Zítra touhle dobou," k mému velkému štěstí jsem měla být den před odjezdem v Reykjavíku. To je ještě dobrý, jsem si říkala. Všechno se to změnilo, když jsem se loučila s Hrafnem a Valou. Na autobusové zastávce mě potkal Helgi s decentně rozmazanýma linkama, protože ať už jsem se snažila, jak jsem chtěla, neumím se líčit ani chovat jako kamenná Kristen Steward...

Po ukončení facebookové události, kde Islanďané nabízeli své věci, ale i příbytky pro uprchlíky se islandská vláda rozhodla, že přijme 500 běženců. Další případné návrhy se budou zvažovat. Zakladatelka facebookové události Bryndís bjorgvinsdottir Na jaře tohoto roku oznámila Islandská vláda, že je ochotna přijmout padesát uprchlíků. S tím, že tato země má jen tři sta tisíc obyvatel a je to tedy ideální počet pro integraci s místním systémem, místa na ostrově jsou konec konců omezená. “Napsala jsem jim, že já sama jsem ochotna u sebe doma ubytovat pět dalších uprchlíků ze Sýrie, jestli by tedy nemohli navýšit počet alespoň na 55,” vypráví Bryndis Bjorgvinsdottir. Vláda neodpověděla, ale mladá islandská spisovatelka a herečka o svém záměru řekla přátelům. “Po několika dnech jsme začali posílat podobné žádosti na ministerstvo zahraničí, nakonec jsme se rozhodli udělat událost na Facebooku a zapojit do tohoto projektu veřejnost,” říká jedna ze zakladatelek Dagbjört Hákonardottír o pro...

Původně jsem si myslela, že když budu vedle někoho pracovat tři měsíce je téměř nemožné, aby se z nás nestali přátelé. Po čtvrt roce s Verenou docházím k závěru, že ani to není doba, kdy si můžeme přirůst k srdci. Sledujeme a vysvětlujeme fotbal, Jestli je tu nějaký původ toho, proč byl náš vztah, tak rezervovaný, je to nejspíš topení. Zatím, co já i většina Islanďanů milujeme teplo, Verena si libovala v tom, když mohla otužovat okolí těmi nejneuvěřitelnějšími způsoby. Obvykle vypadal náš den tak, že jsem vstala, zapnula topení, zavřela okna a odešla do práce. Verena se o hodinu později vzbudila, vypnula topení a pustila do místnosti vzduch o teplotě devíti až šestnácti stupňů. Když jsem se vrátila do zmrzlé místnosti, udělala jsem znovu pravý opak toho, co ona a takhle se to opakovalo nějakou dobu. Po nehodě s autem a gejzírem jsem se rozhodla, že zkusím trik, který obyčejně platí jen u dětí a tak když jsem byla na svém tahu s topením a oknem já, roztopila jsem místnost. Al...

“Co se ti na Islandu líbí nejvíc?” zeptala se mě na společném obědu v Reykjavíku Vala. V tu chvíli se mi v hlavě začali honit myšlenky na přírodní scenérie, vodopády, hory jako z pohádky, ale taky na místo, kde jsme na vysněném “nóbl” obědě. Na Reykjavík. Během jakékoliv slavnosti se v centru města ukazují asi největší místní celebrity, včetně Bjork nebo Jóna Gnarra. Když jsem tam přišla na začátku srpna poprvé, připadala jsem si obklopena lidmi. Možná, že by mi to tak nepřišlo, kdybych tam jela rovnou z Prahy nebo Brna, ale po dvou měsících na samotě u ovcí mi ty minidavy lidí proudící kolem přišly neuvěřitelně sympatické. A nejen to. Samozřejmě, že je všechno tak nějak hezčí, když do toho svítí slunce, ale během mé první návštěvy v Reykjavíku začínal Gay Pride, což je tu mnohem větší svátek než u náš ačkoliv je tu méně lidí. Možná je to jen tím, že tady nejsou žádní odpůrci. Tehdy jsem se přistihla, jak s blaženým výrazem koukám na skupinu lidí, co na silnici v celé jedné uli...