Párty 14 dní v kuse, takhle vypadá tábor pro vysokoškoláky
Že prý Francie je sladká, říkala jsem si, když jsem mířila na letiště v Praze. Sladká možná byla, soudě podle snídaní, ale rozhodně byla drahá a přežít v Toulouse s 200 eury v kapse byla výzva. A to nepočítám výdaje na letišti.
“Rodiče mě doposud pouštěli jen vlakem, tak kdyby jste mi řekla, co všechno vám mám dát za doklady?”. Nějak takhle začalo moje kolečko po letišti. Celou dobu jsem se modlila, ať přistanu i s kufrem, ať hlavně nemáme zpoždění a za spoustu dalších věcí. Nepomohlo to, hodinu o hodinu a půl navíc jsem strávila na letišti v Lyonu. Bohužel paní, která oznamovala zpoždění, si neuvědomila, že ne všichni mluví francouzsky a tak jsem se špatnou zprávu dozvěděla, když dav, který měl letět se mnou udělal hromadně “Och.”. O tři hodiny později mě konečně přivítala postel v Toulouse.
A tak tábor pro vysokoškoláky mohl začít. Samozřejmě, že seznamování vypadalo tak, že každý řekl každému jak se jmenuje, odkud pochází a co studuje, teprve potom jsme se spolu mohli bavit. Ale někdy ani to ne. Důvodem bylo především to, že pokud máte ve skupině lidi, kteří mluví stejným jazykem, rozhodně se s nimi nespřátelíte tolik, jako kdyby museli všichni mluvit anglicky.
Na snídani bylo šestnáct lidí rozděleno do menších skupinek. A jako na táboře, každý tým byl nějak hodnocen. Začalo to tím, že jsme bloudili po městě a hledali jsme důležitá místa v Toulouse. Co se týče těchto aktivit a návštěv muzeí, bylo tam toho víc, než dost.
Bez wifi to prostě nejde
Jediná věc, která chyběla byla wifi síť. Francouzi totiž mají v oblibě něco, co se tváří jako Freewifi, dokonce se tak i jmenuje. Ale je kódovaná. Nikoli jen heslem, ale i identifikačním jménem. A tak moderní generace vysokoškoláků tak navštěvovala bary, z části pro pivo a z větší části kvůli modrému příteli Marka Zuckerbergra. “Can you tell me pasport to your wifi?”. To byly ty nejoblíbenější otázky při návštěvě barů a restaurací. Alkohol až pak. Samozřejmě, že to byla 14 denní párty, ale taky 14 denní hon na wifi.
Lov probíhal nejen v barech a restauracích. Když bylo volno, bylo možné si sednout na zahrádku k McDonaldu, který zde byl na každém rohu a jehož wifi byla skutečně free.
Závislost byla vidět na každém rohu. Na každém místě, kam jsme šli jsme pravidelně sledovali, které sítě zachytily naše smartphony. Většinou neúspěšně, závisláci neuspěli ani na výletech.
Albi navštěvuje Albi
Věřím tomu, že určitě každý má město, které se shoduje se jménem dotyčného. Ovšem když jsou vaši rodiče originální a vy se jmenujete Albi, může být s takovým městem trochu problém. Už od osmnácti, kdy jsem ten malý zázrak objevila na mapě, jsem tam chtěla jet.
Městečko Albi, které je také chráněncem UNESCO, bylo jedno z nejhezčích míst, které jsem navštívila. Částečně proto, že jsem byla na každém rohu. “Albi is so beautiful,” znělo skupinkou. “Thank you guys, but you could tell me before,” odpovídá Albi.
Postupně jsem objevila několik výhod. Jelikož jsem si už několikátým dnem připadala jako český hokejista v Bělorusku (moje střeva si dělala do chtěla), zjistila jsem, že obyvatelé Albi pouštěli Albi do svých kaváren a jiných zařízení na záchod na požádání. Většinou stačilo uvést jméno a prohlásit něco o toaletě. Doposud nevím, jestli mě pouštěli kvůli jménu, postoji nebo výrazu v obličeji. Díky bohu, za několik dní jsem mohla navštívit Carcassonne aniž bych si musela hledat záchod.
Kde asi spadl Bran?
Carcassonne je hezké a drahé. Nejen hra, ale i město. Majestátní a asi nejzachovalejší komplex v Evropě, kterým se inspirovali tvůrci seriálu Hry o trůny, rozhodně stojí za vidění. Co za to ale nestálo, bylo, když mi organizátoři řekli, že hrad je předloha seriálového Zimohradu z proslulé ságy Ledu a ohně.
Celou prohlídku hradu jsem si broukala znělku ze seriálu. Přerušilo ji jen: “Do you think, that this is the tower from which Brann fell?“. Kvůli těmto poznámkám se mnou zůstalo jen několik málo lidí, kteří se tvářili, že o mě už vůbec neví.
Největší šok přišel, když jsme zjistili, že Carcassonne je ještě dražší, než Toulouse. Na to, že za 250 ml piva (bez pěny!) zaplatíme tři eura, jsme si po týdnu přestali stěžovat. Na cenu piva se tu nikdo neptal. Cedule, která ukazovala na cenu kebabu, jasně vysvětlovala, že se za méně než pět euro nenajíme na alkohol nebyly ani myšlenky, ani finance. Vyndavat peníze z peněženky bylo asi jako dívat se, jak kat stíná Neda Starka. Jinými slovy vůbec to za to nestálo. Minimálně ten kebab ne.
Střílet na ostatní nebolí, to waterskiing se rve ruce
Na program dne přišly věci, za které bych si klidně i připlatila. Jedním z nejlepších zážitků byl souboj Laser games. Ať už to zní jakkoliv blbě, střílení mě prostě baví a nahánění cizích lidí taky. Pochopila jsem, co na tom Barneyho z Jak jsem poznal vaši matku, tak baví. O to lepší pocit ze sebe máte, když nejste úplně poslední (to jsem nebyla nikdy, dcera vojandy se hold pozná).
Opakem byl waterskiing. V při tom si mnoho lidí myslela, že jim to jde. Pak kolem projel chlapík, který se tomu věnuje zřejmě delší dobu. Jednou rukou se držel lana a druhou kontroloval, kolik je hodin. V tu chvíli nám sebevědomí spadlo někam na dno jezera na kterém jsme trénovali.
 |
| Capitol v Toulouse |
Že prý Francie je sladká, říkala jsem si, když jsem mířila na letiště v Praze. Sladká možná byla, soudě podle snídaní, ale rozhodně byla drahá a přežít v Toulouse s 200 eury v kapse byla výzva. A to nepočítám výdaje na letišti.
“Rodiče mě doposud pouštěli jen vlakem, tak kdyby jste mi řekla, co všechno vám mám dát za doklady?”. Nějak takhle začalo moje kolečko po letišti. Celou dobu jsem se modlila, ať přistanu i s kufrem, ať hlavně nemáme zpoždění a za spoustu dalších věcí. Nepomohlo to, hodinu o hodinu a půl navíc jsem strávila na letišti v Lyonu. Bohužel paní, která oznamovala zpoždění, si neuvědomila, že ne všichni mluví francouzsky a tak jsem se špatnou zprávu dozvěděla, když dav, který měl letět se mnou udělal hromadně “Och.”. O tři hodiny později mě konečně přivítala postel v Toulouse.
A tak tábor pro vysokoškoláky mohl začít. Samozřejmě, že seznamování vypadalo tak, že každý řekl každému jak se jmenuje, odkud pochází a co studuje, teprve potom jsme se spolu mohli bavit. Ale někdy ani to ne. Důvodem bylo především to, že pokud máte ve skupině lidi, kteří mluví stejným jazykem, rozhodně se s nimi nespřátelíte tolik, jako kdyby museli všichni mluvit anglicky.
Na snídani bylo šestnáct lidí rozděleno do menších skupinek. A jako na táboře, každý tým byl nějak hodnocen. Začalo to tím, že jsme bloudili po městě a hledali jsme důležitá místa v Toulouse. Co se týče těchto aktivit a návštěv muzeí, bylo tam toho víc, než dost.
Bez wifi to prostě nejde
 |
| Výhled na Garonu |
Jediná věc, která chyběla byla wifi síť. Francouzi totiž mají v oblibě něco, co se tváří jako Freewifi, dokonce se tak i jmenuje. Ale je kódovaná. Nikoli jen heslem, ale i identifikačním jménem. A tak moderní generace vysokoškoláků tak navštěvovala bary, z části pro pivo a z větší části kvůli modrému příteli Marka Zuckerbergra. “Can you tell me pasport to your wifi?”. To byly ty nejoblíbenější otázky při návštěvě barů a restaurací. Alkohol až pak. Samozřejmě, že to byla 14 denní párty, ale taky 14 denní hon na wifi.
Lov probíhal nejen v barech a restauracích. Když bylo volno, bylo možné si sednout na zahrádku k McDonaldu, který zde byl na každém rohu a jehož wifi byla skutečně free.
Závislost byla vidět na každém rohu. Na každém místě, kam jsme šli jsme pravidelně sledovali, které sítě zachytily naše smartphony. Většinou neúspěšně, závisláci neuspěli ani na výletech.
Albi navštěvuje Albi
Věřím tomu, že určitě každý má město, které se shoduje se jménem dotyčného. Ovšem když jsou vaši rodiče originální a vy se jmenujete Albi, může být s takovým městem trochu problém. Už od osmnácti, kdy jsem ten malý zázrak objevila na mapě, jsem tam chtěla jet.
 |
| Katedrála v Albi |
Postupně jsem objevila několik výhod. Jelikož jsem si už několikátým dnem připadala jako český hokejista v Bělorusku (moje střeva si dělala do chtěla), zjistila jsem, že obyvatelé Albi pouštěli Albi do svých kaváren a jiných zařízení na záchod na požádání. Většinou stačilo uvést jméno a prohlásit něco o toaletě. Doposud nevím, jestli mě pouštěli kvůli jménu, postoji nebo výrazu v obličeji. Díky bohu, za několik dní jsem mohla navštívit Carcassonne aniž bych si musela hledat záchod.
Kde asi spadl Bran?
Carcassonne je hezké a drahé. Nejen hra, ale i město. Majestátní a asi nejzachovalejší komplex v Evropě, kterým se inspirovali tvůrci seriálu Hry o trůny, rozhodně stojí za vidění. Co za to ale nestálo, bylo, když mi organizátoři řekli, že hrad je předloha seriálového Zimohradu z proslulé ságy Ledu a ohně.
 |
| Vchod do hradu Carcassonne |
Největší šok přišel, když jsme zjistili, že Carcassonne je ještě dražší, než Toulouse. Na to, že za 250 ml piva (bez pěny!) zaplatíme tři eura, jsme si po týdnu přestali stěžovat. Na cenu piva se tu nikdo neptal. Cedule, která ukazovala na cenu kebabu, jasně vysvětlovala, že se za méně než pět euro nenajíme na alkohol nebyly ani myšlenky, ani finance. Vyndavat peníze z peněženky bylo asi jako dívat se, jak kat stíná Neda Starka. Jinými slovy vůbec to za to nestálo. Minimálně ten kebab ne.
Střílet na ostatní nebolí, to waterskiing se rve ruce
Na program dne přišly věci, za které bych si klidně i připlatila. Jedním z nejlepších zážitků byl souboj Laser games. Ať už to zní jakkoliv blbě, střílení mě prostě baví a nahánění cizích lidí taky. Pochopila jsem, co na tom Barneyho z Jak jsem poznal vaši matku, tak baví. O to lepší pocit ze sebe máte, když nejste úplně poslední (to jsem nebyla nikdy, dcera vojandy se hold pozná).
Překvapení pak přišlo druhý den, když jsem se chtěla po ránu protáhnout a nemohla jsem. Bylo to skoro jako kdyby se mi den předtím někdo pokoušel urvat ruce. Nebyla jsem v tom sama. Všichni, kdo to zkoušeli byli sotva schopni pozvednout ruce do výšky uší. A tak jsem zbytek dovolené strávila s bolestí rukou takovou, že jsem kolikrát vzdala i hledání wifi.
Není kufr jako kufr
S bolestí rukou jsem dorazila až do Prahy. Po devíti hodinové cestě jsem byla značně unavená, tak unavená, že jsem vnímala jen málo co. Řídila jsem se jen cedulkami na letišti. Tam je záchod, tam jsou zavazadla, hlavně si to nesplést.
I přesto se mi jeden omyl povedl. Vidím, jak vyjíždí kufr, který je evidentně můj. Kašlu na to, co říká cedulka (nepodívala jsem se), beru 17 kilo a prchám z letiště. O to větší překvapení pak bylo, když jsem doma zjistila, že v kufru nejsou moje smradlavé sýry, ale něčí smradlavé ponožky, a že to vlastně není můj kufr. Jen se tvářil jako můj.
“Dobrý den, mám váš kufr, nemáte vy náhodou můj?”. Nějak tak začala konverzace v jedenáct hodin v noci s neznámou slečnou, která se ukázala jako majitelka kufru. Neměla. Ale přijela si pro 17 kilo, které jsem naprosto zbytečně odtáhla k sobě domu. Díky bohu, že jsem si obal na čočky vzala s sebou. Smradlavé sýry si užíval personál letiště a velmi rádi mi moje zavazadlo předali.
Jo a mimochodem, bylo to boží.
Není kufr jako kufr
S bolestí rukou jsem dorazila až do Prahy. Po devíti hodinové cestě jsem byla značně unavená, tak unavená, že jsem vnímala jen málo co. Řídila jsem se jen cedulkami na letišti. Tam je záchod, tam jsou zavazadla, hlavně si to nesplést.
I přesto se mi jeden omyl povedl. Vidím, jak vyjíždí kufr, který je evidentně můj. Kašlu na to, co říká cedulka (nepodívala jsem se), beru 17 kilo a prchám z letiště. O to větší překvapení pak bylo, když jsem doma zjistila, že v kufru nejsou moje smradlavé sýry, ale něčí smradlavé ponožky, a že to vlastně není můj kufr. Jen se tvářil jako můj.
“Dobrý den, mám váš kufr, nemáte vy náhodou můj?”. Nějak tak začala konverzace v jedenáct hodin v noci s neznámou slečnou, která se ukázala jako majitelka kufru. Neměla. Ale přijela si pro 17 kilo, které jsem naprosto zbytečně odtáhla k sobě domu. Díky bohu, že jsem si obal na čočky vzala s sebou. Smradlavé sýry si užíval personál letiště a velmi rádi mi moje zavazadlo předali.
Jo a mimochodem, bylo to boží.
 |
| Japonská zahrada v Toulouse |
Komentáře
Okomentovat