San Francisco diary 7: Hello Denmark, my old friend

Bělehrad: Poničené nejen domy ve městě, ale i semináře na festivalu

“Ne, nejezdi do Srbska, tam jsou mafiáni a bůh ví, co ještě z války,” podpůrná slova před cestou se

na mě hrnula ze všech stran a bylo těžké nepodléhat předsudkům. Vydala jsem se na mezinárodní studentský týden v Bělehradu tak jako tak. Jela jsem tam hlavně kvůli workshopu o korupci. Chtěla jsem slyšet východní verzi, protože se západním pohledem na korupci jsem už obeznámená. Východní část Evropy je jiná a to nejen v seminářích.

Prvním problémem byla 16 hodinová cesta vlakem do Bělehradu. Nabitý kindle mi poskytl asi 200 stránek Stephena Kinga a jeho knihy Pod Kupolí. Přestala jsem číst ve chvíli, kdy byla jedna dívka vystavena trojnásobnému znásilnění. To se rozdýchává těžko.

Pustit si pak film mi přišel jako lepší nápad. A vůbec nejlepší myšlenka v tu chvíli byla, pustit si Srbský film. Když už tam jedu. Špatně. Po první půlhodině jsem začala mít tiky v obličeji, na konci filmu jsem se klepala celá a nohy křečovitě svírala k sobě. Už se mi do Srbska tolik nechtělo. Konečná destinace se najednou zdála jako rájem snuff porna, kde já být rozhodně nechci.

To je u nás na Balkáně normální
Rozklepaná jsem přesto dojela až do cíle. Třešničkou na dortu byl příjezd na koleje, kde jsme bydleli. Když pominu to, že Srbové by Praze záviděli i ty nejstarší tramvaje, překvapením pro mě byl tramvaják, který si uprostřed cesty udělal 20 minutovou přestávku na cigáro.
Na Balkáně asi celkem normálka. Stejně jako mnoho dalších věcí. Například organizátoři mezinárodního týdne, kteří zabavovali pasy a to hned při příjezdu. Prý kvůli administrativě. Pochopila jsem, že pokud může mít tramvaják 20 minutovou siestu během provozu, administrativa zřejmě může trvat i sedm dní. I tak se mi podařil pas vyhádat zpátky.
Problém byl zřejmě v něčem jiném. A to sice v tom papíru, který musel podepsat každý. Hlavně pak v odstavci, kde stálo, že jako účastník této mezinárodní akce se musím účastnit úplně všeho, co je na programu. Všeho.

Vedle krásných budov se
často nachází něco takového.

Dovednosti organizátorů ponižují festival
Druhý den začaly workshopy. Nevěděla jsem co od toho čekat. Přednášející asi taky ne a tak si přinesl přednášku o politickém rozpoložení, která v podstatě vypadala jako hodina zeměpisu z deváté třídy základní školy. Po debatě nad politickou situací ve světě jsem dostala červenou kartu.
Příští den na jiný workshop. “Je nám líto slečno, ale zdá se, že o korupci toho víte už dost a náš workshop by pro vás nebyl přínosný,” drmolil na mě organizátor v angličtině.
Vzpírání bylo zbytečné. Jdeš a tečka. A tak jsem se dostala na workshop, který byl o ekonomice, přesněji řečeno, jak bychom měli řešit problém firem. Půlku jsem toho prospala, druhou jsem věnovala četbě Kinga. Román Pod Kupolí mi pořád říkal, že se vlastně pořád mám ještě dobře.

Všeho se účasniti budeš
Šok přišel, když nám bylo oznámeno, že se všichni musí zúčasnit tzv. “diskuzního dne”. Zrovna, když bylo slunce a všichni by poletovali venku se jsme museli diskutovat nad nejožehavějšími problémy dnešní doby. Museli. Žádné dobrovolnictví, prostě půjdeš.
Jazykové bariéry a neznalost kontextu dohnala diskuzi na úroveň osmé třídy základní školy. Vzduchem se linuly jedovaté a často zkreslené argumenty. To ve skupině posluchačů z celé Evropy způsobuje rozruch. Najde se jen pár témat, které by nikoho nepoškodili. I to narušilo vztahy ve skupině.

Srbové se taky schází pod koněm. Jen
je za ním místo muzea soud.

To se tak obyčejně stává, když někdo řekne svůj názor nahlas, že se na něj ostatní začnou koukat přes prsty. Ale není to jen o tomhle. Druhý destruktivní prvek byl tzv.”gossip box”. Tam se většinou házely papírky o tom, kdo s kým dělal co na jaké akci. Zajímavé, že se tam nikdy nikdo nezmínil o organizátorech, ale to už tak při cenzuře bývá.

Děti vs. sex
Tečkou byla závěrečná prezentace, která naprosto předčila mé nejhorší očekávání. Nejen, že jsem musela na pódiu mluvit o něčem, v čem jsem se nevyznala, to dělali všichni. Vládla tu nerovnost mezi tématy, kterými se účastníci na workshopech zabývali. Cestou do sálu jsme si prohlíželi fotografie lidí z ulice. Bohatí, mladí, staří, chudí, prostě všichni. Cíl sice nechápu, výsledek hezký. Jenže těmi hezkými workshopy, byly i takové, který nedávaly vůbec smysl. Takže po skupince, která ušila dětem z ulice oblečení, přišla skupina, která mlela něco o otevřeném sexuálním životě. Nepochopitelné, ale jsem ráda, že to nijak nespojili se svými předchůdci.

To byl poslední zážitek ze Srbska. Opět vlakem a opět 16 hodin. Tentokrát byla cesta ještě ubývající než napoprvé, za což vděčím především jednomu levicově orientovanému veganovy, který nenávidí sport, protože v něm všichni podvádí. Na seznamu svých nepřátel měl tento mladý muž i ekonomické soutěže, protože nejsou prospěšné. A vůbec pojďme všichni objímat stromy a chovat včely. Po zážitcích v Srbsku si to zasloužím.

Socha Viktora v Bělehradě

Ale aby se neřeklo, lidi tam byli skvělí.