Albi

Bělehrad: Poničené nejen domy ve městě, ale i semináře na festivalu “Ne, nejezdi do Srbska, tam jsou mafiáni a bůh ví, co ještě z války,” podpůrná slova před cestou se na mě hrnula ze všech stran a bylo těžké nepodléhat předsudkům. Vydala jsem se na mezinárodní studentský týden v Bělehradu tak jako tak. Jela jsem tam hlavně kvůli workshopu o korupci. Chtěla jsem slyšet východní verzi, protože se západním pohledem na korupci jsem už obeznámená. Východní část Evropy je jiná a to nejen v seminářích. Prvním problémem byla 16 hodinová cesta vlakem do Bělehradu. Nabitý kindle mi poskytl asi 200 stránek Stephena Kinga a jeho knihy Pod Kupolí. Přestala jsem číst ve chvíli, kdy byla jedna dívka vystavena trojnásobnému znásilnění. To se rozdýchává těžko. Pustit si pak film mi přišel jako lepší nápad. A vůbec nejlepší myšlenka v tu chvíli byla, pustit si Srbský film. Když už tam jedu. Špatně. Po první půlhodině jsem začala mít tiky v obličeji, na konci filmu jsem se klepala celá a noh...

Párty 14 dní v kuse, takhle vypadá tábor pro vysokoškoláky Capitol v Toulouse Že prý Francie je sladká, říkala jsem si, když jsem mířila na letiště v Praze. Sladká možná byla, soudě podle snídaní, ale rozhodně byla drahá a přežít v Toulouse s 200 eury v kapse byla výzva. A to nepočítám výdaje na letišti. “Rodiče mě doposud pouštěli jen vlakem, tak kdyby jste mi řekla, co všechno vám mám dát za doklady?”. Nějak takhle začalo moje kolečko po letišti. Celou dobu jsem se modlila, ať přistanu i s kufrem, ať hlavně nemáme zpoždění a za spoustu dalších věcí. Nepomohlo to, hodinu o hodinu a půl navíc jsem strávila na letišti v Lyonu. Bohužel paní, která oznamovala zpoždění, si neuvědomila, že ne všichni mluví francouzsky a tak jsem se špatnou zprávu dozvěděla, když dav, který měl letět se mnou udělal hromadně “Och.”. O tři hodiny později mě konečně přivítala postel v Toulouse. A tak tábor pro vysokoškoláky mohl začít. Samozřejmě, že seznamování vypadalo tak, že každý řekl každému j...

Studenti by se na medicíně měli naučit, jak jednat s pacienty, říká kardiochirurg Marek Šetina Fotozdroj: Marek Šetina Zlomená srdce sice neléčí, ale pacientům skutečně uleví. Kardiochirurgie není obor pro příliš citlivé jedince, které při operaci svazuje odpovědnost. Neměli by ji dělat ani silné nátury, které víc než osud pacienta zajímá hlavně technická stránka operace, říká ředitel Komplexního kardiovaskulárního centra Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kardiochirurg Marek Šetina. V rozhovoru popisuje přípravu na operaci, ale i rozdíly mezi Americkou a Českou medicínou. Kdy začíná příprava na operaci? Někdy i několik týdnů předem při kardiologických vyšetřeních. Ale obvykle až den před operací, kdy si projdu všechny výsledky pacienta, kterého budu operovat a promyslím si strategii zákroku. Pak jdu za nemocným a vysvětluji, jakou operaci mu provedu, jaká jsou rizika a jak vše bude probíhat. Probíráme průběh operace, i co ho čeká po ní. V případě, že je více možností, jej...

"Dnes už fotím i třikrát týdně," říká Straková Nemám pocit, že bych se měla za něco stydět, říká fotomodelka Straková Fotomodelky dnes shání mnoho agentur, ale letět za touhle prací za hranice se většině dívek nepoštěstí. Denise Strakové se tento sen splnil. Oslovili ji i uznávaní fotografové a za touto netradiční prací jela až do Řecka. Straková se hlásí i na soutěže krásy, nedávno se dostala do finále Czech driver girl. Co vás k fotomodelingu přivedlo? Asi čtyři roky jsem dělala hostesku. Při jedné akci mi přišel jeden z hostů říct, že by mi to slušelo před objektivem. A to bylo moje první focení. Pak se mi podařilo se prosadit a teď si tím mohu i vydělávat. Dnes už se mi stává, že mě oslovují fotografové sami a to nejen amatéři, ale i lidé, kteří v oboru něco znamenají. Je rozdíl mezi tím, jak pracují významní fotografové a prací amatérů? To je u každého jinak. Někdy je amatér seriózní a naopak profesionál ze sebe dělá frajera, a třeba ani neřekne podstatné info...

Hubnutí je i o jídelníčku, říká Marika. Fotozdroj: Marika Janečková Výzva by měla přimět lidi k pohybu, říká Marika Janečková Zhubnout za měsíc se zdá téměř nemožné. Marika Janečková, zakladatelka 30ti denní výzvy , dokázala mnoha lidem, že opak je pravdou. Kila na víc jí donutila zlepšit postavu nejen sobě, ale i dalším. Sama už ale potřebuje náročnější trénink než vymýšlí pro fanoušky. Jak jste se dostala ke cvičení? Když jsem byla na měsíc v Americe jsem přibrala asi sedm kilo. Tam to na sobě člověk tak nepocítí, protože spousta lidí tam má kilo navíc. Krom toho já se pořád vešla do velikosti M, protože v zámoří to číslování začíná jinak než u nás. Potom jsem se vrátila do Česka, najednou jsem viděla, že moje postava není úplně ideální. Můj největší popud pro cvičení byl, když jsem dělala poledance. Tam jsem se viděla v krátkých šortkách a ten pohled se mi vůbec nelíbil. Tehdy jsem si uvědomila, že se sebou musím něco dělat. Takhle jste se dostala k 30ti denní výzvě?...