Studenti by se na medicíně měli naučit, jak jednat s pacienty, říká kardiochirurg Marek Šetina
Zlomená srdce sice neléčí, ale pacientům skutečně uleví. Kardiochirurgie není obor pro příliš citlivé jedince, které při operaci svazuje odpovědnost. Neměli by ji dělat ani silné nátury, které víc než osud pacienta zajímá hlavně technická stránka operace, říká ředitel Komplexního kardiovaskulárního centra Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kardiochirurg Marek Šetina. V rozhovoru popisuje přípravu na operaci, ale i rozdíly mezi Americkou a Českou medicínou.
Kdy začíná příprava na operaci?
Někdy i několik týdnů předem při kardiologických vyšetřeních. Ale obvykle až den před operací, kdy si projdu všechny výsledky pacienta, kterého budu operovat a promyslím si strategii zákroku. Pak jdu za nemocným a vysvětluji, jakou operaci mu provedu, jaká jsou rizika a jak vše bude probíhat. Probíráme průběh operace, i co ho čeká po ní. V případě, že je více možností, jej podrobně informuji a rozhodnutí děláme společně. Nakonec je to jeho tělo, jeho život, tak má plné právo do léčby hovořit. Osobní kontakt je pro mne nesmírně důležitý i z toho důvodu, že vidím, jak pacient vypadá, jak reaguje, a co od operace i od života vlastně očekává. Někdo v 70 letech očekává již jen klid, někdo chce ještě aktivně žít, cestovat, sportovat a další věci. Tohle všechno mi pak pomáhá při rozhodování o operačním postupu.
Říkáte jim někdy špatné zprávy?
Ano samozřejmě, to patří k naší práci. Jsou to nepříjemné chvíle, ale jsou na to určité postupy a důležitá je empatie, respekt a z mého pohledu i pravdivost informací. Říkám to tak, jak to je, ale snažím se vše podávat šetrně. S pacienty jednám na rovinu, jako s partnery. Mnozí doktoři se sdělováním špatných zpráv a neúspěchů medicíny mají velké problémy. Je pravdou, že při výuce se chování k pacientům a zejména sdělování nepříjemných informací příliš prostoru nevěnuje. Těch špatných zpráv může být víc, jednou z nich může být třeba to, že jim operaci nedoporučím.
Jak to pacientovi vysvětlujete?
Zrovna v tomhle problému vidí mnoho nemocných spíše úlevu, protože se operace bojí. Ale některým zas beru naději. Musím jim vysvětlit, že operační rizika převažují nad benefitem operace. Nemůžu operovat nikoho, o kom nejsem přesvědčen, že by to nedopadlo dobře.
Co se pak děje s těmito pacienty?
Pokud je riziko příliš veliké, tak jsou i alternativní způsoby, jak pacienta léčit. Jen výjimečně se stává, že není žádný způsob, jak pomoci. Ale i to se dá vysvětlit
Říkal jste, že se při výuce nevěnuje dost prostoru chování zdravotníků k pacientům, a proto třeba sdělování špatných zpráv bývá někdy kamenem úrazu.
Celkově bychom se měli učit více o tom, jak jednat s pacienty. Pro každého člověka je operace psychicky náročná. Všichni mají obavy a každý s nimi bojuje jinak. Většina se snaží spolupracovat, většinou jsou slušní, někdo je pokorný, ale jiní se hádají a jsou nepříjemní. A po operaci má pacient bolesti, má zavedené různé hadičky, nemůže se hýbat. To doprovází strach, zda vše dobře dopadlo. Což je nepříjemné a omezující. Do toho kolem běhají sestřičky a ošetřující personál, kterým pacient mnohdy podvědomě jejich zdraví a pohyb závidí.
Jak se tedy správně chovat k pacientovi?
Je důležité si uvědomit, co pacient prožívá, a že nereaguje normálně. Proto by měl být personál profesionální. Měli bychom se k nemocným chovat slušně, nenechat v sobě propuknout negativní emoce, nehádat se s nimi, ale vše trpělivě vysvětlovat. Také je důležité si uvědomit, že musíme hovořit tak, aby nám nemocný porozuměl, nepoužívat lékařský žargon. Navíc pacient ve stresu obvykle velmi rychle zapomene 95% informací, které jsme mu, mnohdy ve spěchu a ve zkratce vysvětlili. Měli bychom respektovat i jeho názor a necítit se povýšeně, protože o zdraví víme víc než on. A starší, lékaři i sestry, by si měli uvědomit, že jejich chování přebírají ti mladší. Obecně si myslím, že vzájemná úcta a respekt je něco, čeho je v naší, české společnosti nedostatek.
Berete si neúspěchy ještě osobně?
Beru. Souvisí to i s tím, že s každým před operací mluvím, a vlastně ho osobně znám. Když nastanou nějaké komplikace nebo operace nedopadne dobře, není to pro mě jednoduché. Už se s tím srovnávám lépe než dřív, když jsem byl mladší, ale pořád mi to hodně vadí. Není to jen profesní neúspěch, ale má to i lidský rozměr. Vždycky si pak pečlivě analyzuji příčiny neúspěchu, zda jsem neměl zvolit jinou cestu, tak abych se z každého případu poučil.
Kde se stává chyba?
Většinou to není chyba v pravém slova smyslu, spíš by se dalo říct, že po bitvě je každý generál. Máte již informace o tom, jak zvolený postup fungoval. Operační léčba má vlastně tři fáze. První je předoperační, kdy se rozhodujete, zda do toho vůbec jít a jakou operační strategii zvolíte, či zda nebude výhodnější jiný způsob léčby. Pokud tady padne špatné rozhodnutí, ani skvěle provedená operace nezajistí úspěch. Druhá fáze je vlastní operace, která se musí udělat perfektně. A poslední fází je pooperační péče a i ta musí být dokonalá.
Na pooperační péči má účast i chirurg?
Chirurg nese odpovědnost za pacienta, ale péče o něj je týmová práce. Takže v této fázi působí operatér spíše v roli konzultanta a ošetřujícím lékařem je anesteziolog, tedy specialista na intenzivní péči. V Americe i pooperační péči poskytují chirurgové.
Má Česká a Americká chirurgie stejnou úroveň?
Co se týče středních škol, úroveň studentů bude v průměru přibližně na stejné úrovni. V Americe bude větší variabilita, protože jsou tam velké rozdíly mezi školami. Ani úroveň znalostí lékařů těsně po ukončení medicíny nebude příliš rozdílná, možná že nejprestižnější americké univerzity přece jen poskytují o něco vyšší kvalitu vzdělání než české, ale rozdíly určitě nebudou zásadní. Jinak je to u postgraduálního vzdělávání lékaře. V Americe mají dokonale propracovaný systém. U nás to spíše záleží na kvalitě primáře, či vedoucího daného oddělení.
Jak vypadá tvrdý trénink lékaře v USA?
Mladý lékař tráví nesrovnatelně více času v nemocnici a získává tak mnohem rychleji praktické zkušenosti. Já jsem v Americe chodil do práce ve všední dny kolem páté hodiny ranní. Když jsem měl hodně práce, tak i dřív, třeba kolem čtvrté a domů jsem se dostal až následující den večer. Pracoval jsem i o víkendech, kdy mezi mé povinnosti patřilo provádět vizitu dvakrát denně. Dovolenou jsem si mohl vzít týden, ale nikdy ne se dvěma víkendy dohromady.
Spočívá to tedy jen v intenzitě?
Ne, charakteristická je i mnohem těsnější vazba mladšího lékaře na staršího, který za jeho praxi odpovídá. Doktor ve výcviku je vždy na 3 měsíce přiřazen ke konkrétnímu učiteli, který se mu věnuje a musí s ním splnit určitý studijní plán. Tam patří i počet operací a vyšetření, které chirurg pod jeho vedením provede. Na závěr se vyhodnocuje, zda byl studijní plán dodržen. Pokud ne, musí to učitel i lékař ve výcviku vysvětlit. Takže učitelé hodnotí mladé lékaře, ale zároveň doktoři hodnotí kvalitu výuky u svých profesorů. Pak lékaři přechází k dalšímu učiteli. V neposlední řadě je ohromné množství odborných přednášek, které se konají každý den od pondělka do soboty. Doktoři se musí aktivně do seminářů zapojovat.
Je náročné stát se kardiochirurgem?
Než se v Americe člověk stane kardiochirurgem, tak to trvá přibližně 8 až 10 let. Prvních pět se lékař učí všeobecnou chirurgii. Teprve, když tady získá kvalifikaci, může začít vzdělání v kardiochirurgii, které trvá obvykle tři roky. Ale k tomu, aby byl opravdu zkušeným, špičkovým operatérem, potřebuje přibližně dalších pět až deset let. Opravdu komplexním kardiochirurgem, který provádí cele spektrum operací, včetně těch nejkomplikovanějších, se stává až tak kolem čtyřiceti let.
Jak vůbec probíhá výcvik v tomto oboru?
Zpočátku pracuje začínající lékař na oddělení pod dohledem starších operatérů, na operační sál se chodí jen dívat nebo dělat posledního asistenta. Jakmile získá základní návyky a chirurgické techniky, začne zašívat rány, postoupí na pozici prvního asistenta a postupně začne dělat jednodušší zákroky nebo snadnější části operace, a to vždy za dohledu zkušeného chirurga. Tato fáze trvá roky, pak začne provádět již celé zákroky samostatně, ale opět s kontrolou staršího doktora. Nakonec začne operovat samostatně s mladšími kolegy. Říká se, že zákrok opravdu umíte, pokud jste schopni jej provést s asistencí pouze mladšího chirurga.
Byla kardiochirurgie prvním oborem, který vás zaujal?
Sice jsem od malička chtěl být doktorem, ale moje první volba to nebyla. Na medicínu jsem šel s představou, že budu spíše vědec, který bude vymýšlet léky proti rakovině. Chirurgie mi přišla brutální a hrubá. Ale ještě jako medik jsem začal chodit na praxi na IKEM, kde jsem přičichnul k cévní chirurgii a kardiochirurgii a oba obory si mě získaly. Původně jsem se chtěl věnovat cévní chirurgii. Na kardiochirurgii jsem ani nepomýšlel, to byla absolutní špička, ale v osmdesátých letech se tomuto výlučnému oboru věnovalo jen pár operatérů v republice.
Co vás přimělo změnit názor?
Jednak příležitost a možnost se kardiochirurgii věnovat. V devadesátých letech nastal obrovský rozvoj tohoto oboru a já jsem měl veliké štěstí, že jsem byl ve správném věku a na správném místě. Líbí se mi, že je to obor, kde se opravdu rozhoduje o životě a smrti. Operace jsou technicky velmi náročné, ze všech chirurgických oborů určitě patří k těm nejnáročnějším. Další specifikou je to, že výsledky, ať dobré nebo špatné jsou vidět prakticky ihned. A taky se mi líbí, že ačkoliv kardiochirurg při operaci spolupracuje s celým týmem je to pořád práce, při které enormně záleží na kvalitách operatéra. Ten musí být nejen špičkovým chirurgem, ale musí být odolný vůči stresu, zachovat klid ve vypjatých situacích, schopný se správně a rychle rozhodovat a při tom vést na sále celý tým spolupracovníků.
Kdyby se vám něco přihodilo se srdcem, máte vytipováno, ke komu byste chtěl jít?
Ano vím, ke komu bych šel. A svého operatéra, člověka, do jehož rukou bych do slova a do písmene vložil svůj život, bych si vybíral velmi pečlivě.
Podle čeho by jste vybíral?
Často se říká o tom, či onom, že je špičkovým chirurgem. Obvykle to tak bývá, ale jak kdo operuje vlastně přesně nevíme. Pracujeme na různých pracovištích a na operačním sále se nepotkáváme. Takže o kvalitě určitého chirurga, či pracoviště usuzujeme hlavně na základě odborných prezentací, přednášek a vědeckých článků. Někdy to jde ruku v ruce, špičkový vědec je i vynikajícím chirurgem. Ale může to být i naopak. Špičkového chirurga, nebaví psát články, ani objíždět kongresy a přednášet. Pak o něm ví jen nejbližší okolí. Nebo ještě jinak, vynikající vědec, který píše jeden článek za druhým, přednáší na mnoha kongresech nemusí vždy být špičkovým operatérem. Veřejnosti záleží spíše na “mediální zdatnosti” a četnosti veřejných vystoupení. Ideální samozřejmě je, když se vše skloubí dohromady. Ale jiná je role vědce, chirurga a veřejné osoby. Jejich znalosti a schopnosti se od sebe můžou velmi lišit.
 |
| Fotozdroj: Marek Šetina |
Zlomená srdce sice neléčí, ale pacientům skutečně uleví. Kardiochirurgie není obor pro příliš citlivé jedince, které při operaci svazuje odpovědnost. Neměli by ji dělat ani silné nátury, které víc než osud pacienta zajímá hlavně technická stránka operace, říká ředitel Komplexního kardiovaskulárního centra Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kardiochirurg Marek Šetina. V rozhovoru popisuje přípravu na operaci, ale i rozdíly mezi Americkou a Českou medicínou.
Kdy začíná příprava na operaci?
Někdy i několik týdnů předem při kardiologických vyšetřeních. Ale obvykle až den před operací, kdy si projdu všechny výsledky pacienta, kterého budu operovat a promyslím si strategii zákroku. Pak jdu za nemocným a vysvětluji, jakou operaci mu provedu, jaká jsou rizika a jak vše bude probíhat. Probíráme průběh operace, i co ho čeká po ní. V případě, že je více možností, jej podrobně informuji a rozhodnutí děláme společně. Nakonec je to jeho tělo, jeho život, tak má plné právo do léčby hovořit. Osobní kontakt je pro mne nesmírně důležitý i z toho důvodu, že vidím, jak pacient vypadá, jak reaguje, a co od operace i od života vlastně očekává. Někdo v 70 letech očekává již jen klid, někdo chce ještě aktivně žít, cestovat, sportovat a další věci. Tohle všechno mi pak pomáhá při rozhodování o operačním postupu.
Říkáte jim někdy špatné zprávy?
Ano samozřejmě, to patří k naší práci. Jsou to nepříjemné chvíle, ale jsou na to určité postupy a důležitá je empatie, respekt a z mého pohledu i pravdivost informací. Říkám to tak, jak to je, ale snažím se vše podávat šetrně. S pacienty jednám na rovinu, jako s partnery. Mnozí doktoři se sdělováním špatných zpráv a neúspěchů medicíny mají velké problémy. Je pravdou, že při výuce se chování k pacientům a zejména sdělování nepříjemných informací příliš prostoru nevěnuje. Těch špatných zpráv může být víc, jednou z nich může být třeba to, že jim operaci nedoporučím.
Jak to pacientovi vysvětlujete?
Zrovna v tomhle problému vidí mnoho nemocných spíše úlevu, protože se operace bojí. Ale některým zas beru naději. Musím jim vysvětlit, že operační rizika převažují nad benefitem operace. Nemůžu operovat nikoho, o kom nejsem přesvědčen, že by to nedopadlo dobře.
Co se pak děje s těmito pacienty?
Pokud je riziko příliš veliké, tak jsou i alternativní způsoby, jak pacienta léčit. Jen výjimečně se stává, že není žádný způsob, jak pomoci. Ale i to se dá vysvětlit
Říkal jste, že se při výuce nevěnuje dost prostoru chování zdravotníků k pacientům, a proto třeba sdělování špatných zpráv bývá někdy kamenem úrazu.
Celkově bychom se měli učit více o tom, jak jednat s pacienty. Pro každého člověka je operace psychicky náročná. Všichni mají obavy a každý s nimi bojuje jinak. Většina se snaží spolupracovat, většinou jsou slušní, někdo je pokorný, ale jiní se hádají a jsou nepříjemní. A po operaci má pacient bolesti, má zavedené různé hadičky, nemůže se hýbat. To doprovází strach, zda vše dobře dopadlo. Což je nepříjemné a omezující. Do toho kolem běhají sestřičky a ošetřující personál, kterým pacient mnohdy podvědomě jejich zdraví a pohyb závidí.
Jak se tedy správně chovat k pacientovi?
Je důležité si uvědomit, co pacient prožívá, a že nereaguje normálně. Proto by měl být personál profesionální. Měli bychom se k nemocným chovat slušně, nenechat v sobě propuknout negativní emoce, nehádat se s nimi, ale vše trpělivě vysvětlovat. Také je důležité si uvědomit, že musíme hovořit tak, aby nám nemocný porozuměl, nepoužívat lékařský žargon. Navíc pacient ve stresu obvykle velmi rychle zapomene 95% informací, které jsme mu, mnohdy ve spěchu a ve zkratce vysvětlili. Měli bychom respektovat i jeho názor a necítit se povýšeně, protože o zdraví víme víc než on. A starší, lékaři i sestry, by si měli uvědomit, že jejich chování přebírají ti mladší. Obecně si myslím, že vzájemná úcta a respekt je něco, čeho je v naší, české společnosti nedostatek.
Berete si neúspěchy ještě osobně?
Beru. Souvisí to i s tím, že s každým před operací mluvím, a vlastně ho osobně znám. Když nastanou nějaké komplikace nebo operace nedopadne dobře, není to pro mě jednoduché. Už se s tím srovnávám lépe než dřív, když jsem byl mladší, ale pořád mi to hodně vadí. Není to jen profesní neúspěch, ale má to i lidský rozměr. Vždycky si pak pečlivě analyzuji příčiny neúspěchu, zda jsem neměl zvolit jinou cestu, tak abych se z každého případu poučil.
Kde se stává chyba?
Většinou to není chyba v pravém slova smyslu, spíš by se dalo říct, že po bitvě je každý generál. Máte již informace o tom, jak zvolený postup fungoval. Operační léčba má vlastně tři fáze. První je předoperační, kdy se rozhodujete, zda do toho vůbec jít a jakou operační strategii zvolíte, či zda nebude výhodnější jiný způsob léčby. Pokud tady padne špatné rozhodnutí, ani skvěle provedená operace nezajistí úspěch. Druhá fáze je vlastní operace, která se musí udělat perfektně. A poslední fází je pooperační péče a i ta musí být dokonalá.
Na pooperační péči má účast i chirurg?
 |
| Ilustrační foto, fotozdroj: wikimedia |
Chirurg nese odpovědnost za pacienta, ale péče o něj je týmová práce. Takže v této fázi působí operatér spíše v roli konzultanta a ošetřujícím lékařem je anesteziolog, tedy specialista na intenzivní péči. V Americe i pooperační péči poskytují chirurgové.
Má Česká a Americká chirurgie stejnou úroveň?
Co se týče středních škol, úroveň studentů bude v průměru přibližně na stejné úrovni. V Americe bude větší variabilita, protože jsou tam velké rozdíly mezi školami. Ani úroveň znalostí lékařů těsně po ukončení medicíny nebude příliš rozdílná, možná že nejprestižnější americké univerzity přece jen poskytují o něco vyšší kvalitu vzdělání než české, ale rozdíly určitě nebudou zásadní. Jinak je to u postgraduálního vzdělávání lékaře. V Americe mají dokonale propracovaný systém. U nás to spíše záleží na kvalitě primáře, či vedoucího daného oddělení.
Jak vypadá tvrdý trénink lékaře v USA?
Mladý lékař tráví nesrovnatelně více času v nemocnici a získává tak mnohem rychleji praktické zkušenosti. Já jsem v Americe chodil do práce ve všední dny kolem páté hodiny ranní. Když jsem měl hodně práce, tak i dřív, třeba kolem čtvrté a domů jsem se dostal až následující den večer. Pracoval jsem i o víkendech, kdy mezi mé povinnosti patřilo provádět vizitu dvakrát denně. Dovolenou jsem si mohl vzít týden, ale nikdy ne se dvěma víkendy dohromady.
Spočívá to tedy jen v intenzitě?
Ne, charakteristická je i mnohem těsnější vazba mladšího lékaře na staršího, který za jeho praxi odpovídá. Doktor ve výcviku je vždy na 3 měsíce přiřazen ke konkrétnímu učiteli, který se mu věnuje a musí s ním splnit určitý studijní plán. Tam patří i počet operací a vyšetření, které chirurg pod jeho vedením provede. Na závěr se vyhodnocuje, zda byl studijní plán dodržen. Pokud ne, musí to učitel i lékař ve výcviku vysvětlit. Takže učitelé hodnotí mladé lékaře, ale zároveň doktoři hodnotí kvalitu výuky u svých profesorů. Pak lékaři přechází k dalšímu učiteli. V neposlední řadě je ohromné množství odborných přednášek, které se konají každý den od pondělka do soboty. Doktoři se musí aktivně do seminářů zapojovat.
Je náročné stát se kardiochirurgem?
Než se v Americe člověk stane kardiochirurgem, tak to trvá přibližně 8 až 10 let. Prvních pět se lékař učí všeobecnou chirurgii. Teprve, když tady získá kvalifikaci, může začít vzdělání v kardiochirurgii, které trvá obvykle tři roky. Ale k tomu, aby byl opravdu zkušeným, špičkovým operatérem, potřebuje přibližně dalších pět až deset let. Opravdu komplexním kardiochirurgem, který provádí cele spektrum operací, včetně těch nejkomplikovanějších, se stává až tak kolem čtyřiceti let.
Jak vůbec probíhá výcvik v tomto oboru?
Zpočátku pracuje začínající lékař na oddělení pod dohledem starších operatérů, na operační sál se chodí jen dívat nebo dělat posledního asistenta. Jakmile získá základní návyky a chirurgické techniky, začne zašívat rány, postoupí na pozici prvního asistenta a postupně začne dělat jednodušší zákroky nebo snadnější části operace, a to vždy za dohledu zkušeného chirurga. Tato fáze trvá roky, pak začne provádět již celé zákroky samostatně, ale opět s kontrolou staršího doktora. Nakonec začne operovat samostatně s mladšími kolegy. Říká se, že zákrok opravdu umíte, pokud jste schopni jej provést s asistencí pouze mladšího chirurga.
Byla kardiochirurgie prvním oborem, který vás zaujal?
Sice jsem od malička chtěl být doktorem, ale moje první volba to nebyla. Na medicínu jsem šel s představou, že budu spíše vědec, který bude vymýšlet léky proti rakovině. Chirurgie mi přišla brutální a hrubá. Ale ještě jako medik jsem začal chodit na praxi na IKEM, kde jsem přičichnul k cévní chirurgii a kardiochirurgii a oba obory si mě získaly. Původně jsem se chtěl věnovat cévní chirurgii. Na kardiochirurgii jsem ani nepomýšlel, to byla absolutní špička, ale v osmdesátých letech se tomuto výlučnému oboru věnovalo jen pár operatérů v republice.
Co vás přimělo změnit názor?
Jednak příležitost a možnost se kardiochirurgii věnovat. V devadesátých letech nastal obrovský rozvoj tohoto oboru a já jsem měl veliké štěstí, že jsem byl ve správném věku a na správném místě. Líbí se mi, že je to obor, kde se opravdu rozhoduje o životě a smrti. Operace jsou technicky velmi náročné, ze všech chirurgických oborů určitě patří k těm nejnáročnějším. Další specifikou je to, že výsledky, ať dobré nebo špatné jsou vidět prakticky ihned. A taky se mi líbí, že ačkoliv kardiochirurg při operaci spolupracuje s celým týmem je to pořád práce, při které enormně záleží na kvalitách operatéra. Ten musí být nejen špičkovým chirurgem, ale musí být odolný vůči stresu, zachovat klid ve vypjatých situacích, schopný se správně a rychle rozhodovat a při tom vést na sále celý tým spolupracovníků.
 |
| Ukázka kardiologické operace, ilustrační foto. zdroj: wikimédia |
Kdyby se vám něco přihodilo se srdcem, máte vytipováno, ke komu byste chtěl jít?
Ano vím, ke komu bych šel. A svého operatéra, člověka, do jehož rukou bych do slova a do písmene vložil svůj život, bych si vybíral velmi pečlivě.
Podle čeho by jste vybíral?
Často se říká o tom, či onom, že je špičkovým chirurgem. Obvykle to tak bývá, ale jak kdo operuje vlastně přesně nevíme. Pracujeme na různých pracovištích a na operačním sále se nepotkáváme. Takže o kvalitě určitého chirurga, či pracoviště usuzujeme hlavně na základě odborných prezentací, přednášek a vědeckých článků. Někdy to jde ruku v ruce, špičkový vědec je i vynikajícím chirurgem. Ale může to být i naopak. Špičkového chirurga, nebaví psát články, ani objíždět kongresy a přednášet. Pak o něm ví jen nejbližší okolí. Nebo ještě jinak, vynikající vědec, který píše jeden článek za druhým, přednáší na mnoha kongresech nemusí vždy být špičkovým operatérem. Veřejnosti záleží spíše na “mediální zdatnosti” a četnosti veřejných vystoupení. Ideální samozřejmě je, když se vše skloubí dohromady. Ale jiná je role vědce, chirurga a veřejné osoby. Jejich znalosti a schopnosti se od sebe můžou velmi lišit.
Komentáře
Okomentovat