Zkouškové, pardon, projektové období
Zatím, co v ČR se zřejmě říkalo "Učit se, učit se, učit se," v Dánsku se nejspíš říkalo "projekty, projekty, projekty," a krátce k tomu ještě "argumentovat, argumentovat, argumentovat". Takhle nějak by se dal popsat celý první semestr na vysoké v Dánsku. Vlastně to vypadá tak, že přijdete, naučíte se, jak kódovat, psát a tak trochu i kreslit v rámci hodin designu a pak přijde první projektový týden na konci září.
Ten byl tedy jiný, než všechny ostatní, protože v tom prvním si učitelé zřejmě řekli: "Nechť poznají, s kým se po další dva roky nemají bavit nebo aspoň spolupracovat," a namíchali nás do skupin na způsob, "ti z předních lavic by se mohli seznámit s těmi, co sedí vzadu v aule." V mém případě to dopadlo dobře, protože jsem nějakým zázrakem byla ve skupině, kde Mike uměl kódovat a dělal to už poměrně dlouho, Max se živil jako free lance designer a psát můžu já, že jo. A kdyby jsme byli jen tři a ne pět, mohlo by to být fajn. Místo toho jsme kromě práce na svém úkolu museli dohlížet na zbylé dva členy v týmu, kteří předtím ani nepsali, ani nedělali cosi s designem a př pomyšlení, že by měli sami kódovat dostávali všichni hysterický záchvat smíchu. Čímž nechci nijak snižovat jejich schopnosti, kdybych měla kódovat webovky já, potřebovala bych na to půl roku a balík antidepresiv.
Vlastně to dopadlo dobře. V tomto případě, kdy se hodnotilo jen prošel nebo to nedošel to dopadlo dobře skoro pro všechny, ačkoliv ti schopnější měli trpělivost na dranc a lékařský předpis na prášky na spaní.
Druhý projekt měl být cosi z reálného života, tedy něco, co nám zadají firmy poblíž Koldingu a my na to máme opět vytvořit web, logo, napsat o tom a tak a jako bonus si můžeme vybrat lidi, se kterými chceme pracovat. Když jsem tu větu slyšela poprvé, uvědomila jsem si, že je to nejspíš důvod, proč Batman pracuje sám. Ve třídě o čtyřiceti lidech je překvapivě těžké najít pět lidí, kteří by byli ochotní spolupracovat, aniž by se neustále dohadovali. Ale budiž. Naše rána pak probíhala na způsob vtipů: Sejde se Dánka, Pákistánka, Češka, Holanďan a Lotyš (nebo kluk z Litvy? kdo ví...) a není to začátek vtipu, ale projektu, ze kterého má vzejít webová stránka k prodeji platícího systému k pračkám. Vlastně to tedy vtip je, protože ani jeden z nás nevěděl nic o pračkách a už vůbec ne o tom, jak se za to tady platí, ale to je prý věc naší rešerše. Bylo to celých 14 dní utrpení a neustálého přepisování recenzí a reklamních taháků, ale nakonec jsme se k té prezentaci nějakým záhadným způsobem probojovali.
Ta prezentace vypadala skoro jako "Firma s pračkami hledá superstar". Porota byla čtyřčlenná, každý nám to trochu pochválil a aby se neřeklo, tak i trochu zkritizoval. Jen s námi tedy v publiku nikdo nedělal rozhovory k našim výkonům, ale jinak superstar jako vyšitá. Abych pračkomilům nekřivdila, slíbili, že kdokoliv bude nejlepší, dostane poukázku na jídlo do místní vyhlášené restaurace v hodnotě 1000 DKK, tedy jeden oběd a limča pro každého. Zřejmě. Na konci dne následovalo, "budeme se muset poradit a vítěze vám oznámíme po přestávce." No, tak kdybychom si aspoň mohli posílat hlasovací SMS, ale ne. Kdyby celé tohle vyhlašování měla natáčet Nova, nejspíš by se v těch 15 minutách objevili aspoň tři reklamy. No, podstatné není ani to, že náš tým vyhrál, jako spíš to, že jsme zjistili, že ta poukázka nemusí být nutně na jídlo, ale že si tam můžeme chodit na pivo po škole... a s kreditem, který nám dali, jsme tam mohli chodit.. no, celé dva týdny, protože pivo je v Dánsku jen o něco málo dražší než vydražená královská koruna.
No a konečně poslední zkouškový projekt. Ve kterém jsme se rozhodly, že budeme prosazovat dívčí a multikulturní hodnoty a tak Dánka, Pákistánka, Češka a Polka vytvořily (přes můj hlasitý protest) stránku, kde bylo víc růžové, než na oficiální stránce Justina Biebra nebo My little pony (obojí pro malé holky). Nevadí, to se ztratí, stejně jsou všechny naše učitelky ženy. Chyba, nikdo nemá rád růžovou. Včetně mě, která bohužel musela vysvětlovat, proč je to príma barva slovy: "No jako není, ale tak všechno nemůže být černé, vždyť byste neviděly, co jsem k tomu napsala," což prý není ten nejlepší argument ke zkoušce.
Co ale překvapí nejvíc je to, že na takovou zkoušku je potřeba si jen přečíst studijní materiály a umět argumentovat. Takže žádná horda učebnic nebo něčeho podobného, prostě jen jazyk a hlavu, ti nejlepší prý můžou dostat i dvanáctku, dostanou-li takových známek víc, nebudou z nich jedničkáři, ale zřejmě dvanácteráci. Nebo vlezdoprdelky. Podle preferencí a zřejmě i argumentů.
Ten byl tedy jiný, než všechny ostatní, protože v tom prvním si učitelé zřejmě řekli: "Nechť poznají, s kým se po další dva roky nemají bavit nebo aspoň spolupracovat," a namíchali nás do skupin na způsob, "ti z předních lavic by se mohli seznámit s těmi, co sedí vzadu v aule." V mém případě to dopadlo dobře, protože jsem nějakým zázrakem byla ve skupině, kde Mike uměl kódovat a dělal to už poměrně dlouho, Max se živil jako free lance designer a psát můžu já, že jo. A kdyby jsme byli jen tři a ne pět, mohlo by to být fajn. Místo toho jsme kromě práce na svém úkolu museli dohlížet na zbylé dva členy v týmu, kteří předtím ani nepsali, ani nedělali cosi s designem a př pomyšlení, že by měli sami kódovat dostávali všichni hysterický záchvat smíchu. Čímž nechci nijak snižovat jejich schopnosti, kdybych měla kódovat webovky já, potřebovala bych na to půl roku a balík antidepresiv.
Vlastně to dopadlo dobře. V tomto případě, kdy se hodnotilo jen prošel nebo to nedošel to dopadlo dobře skoro pro všechny, ačkoliv ti schopnější měli trpělivost na dranc a lékařský předpis na prášky na spaní.
 |
| Budoucí budova školy. Zřejmě taky projekt. |
Druhý projekt měl být cosi z reálného života, tedy něco, co nám zadají firmy poblíž Koldingu a my na to máme opět vytvořit web, logo, napsat o tom a tak a jako bonus si můžeme vybrat lidi, se kterými chceme pracovat. Když jsem tu větu slyšela poprvé, uvědomila jsem si, že je to nejspíš důvod, proč Batman pracuje sám. Ve třídě o čtyřiceti lidech je překvapivě těžké najít pět lidí, kteří by byli ochotní spolupracovat, aniž by se neustále dohadovali. Ale budiž. Naše rána pak probíhala na způsob vtipů: Sejde se Dánka, Pákistánka, Češka, Holanďan a Lotyš (nebo kluk z Litvy? kdo ví...) a není to začátek vtipu, ale projektu, ze kterého má vzejít webová stránka k prodeji platícího systému k pračkám. Vlastně to tedy vtip je, protože ani jeden z nás nevěděl nic o pračkách a už vůbec ne o tom, jak se za to tady platí, ale to je prý věc naší rešerše. Bylo to celých 14 dní utrpení a neustálého přepisování recenzí a reklamních taháků, ale nakonec jsme se k té prezentaci nějakým záhadným způsobem probojovali.
Ta prezentace vypadala skoro jako "Firma s pračkami hledá superstar". Porota byla čtyřčlenná, každý nám to trochu pochválil a aby se neřeklo, tak i trochu zkritizoval. Jen s námi tedy v publiku nikdo nedělal rozhovory k našim výkonům, ale jinak superstar jako vyšitá. Abych pračkomilům nekřivdila, slíbili, že kdokoliv bude nejlepší, dostane poukázku na jídlo do místní vyhlášené restaurace v hodnotě 1000 DKK, tedy jeden oběd a limča pro každého. Zřejmě. Na konci dne následovalo, "budeme se muset poradit a vítěze vám oznámíme po přestávce." No, tak kdybychom si aspoň mohli posílat hlasovací SMS, ale ne. Kdyby celé tohle vyhlašování měla natáčet Nova, nejspíš by se v těch 15 minutách objevili aspoň tři reklamy. No, podstatné není ani to, že náš tým vyhrál, jako spíš to, že jsme zjistili, že ta poukázka nemusí být nutně na jídlo, ale že si tam můžeme chodit na pivo po škole... a s kreditem, který nám dali, jsme tam mohli chodit.. no, celé dva týdny, protože pivo je v Dánsku jen o něco málo dražší než vydražená královská koruna.
 |
| Webovky - making of photo |
No a konečně poslední zkouškový projekt. Ve kterém jsme se rozhodly, že budeme prosazovat dívčí a multikulturní hodnoty a tak Dánka, Pákistánka, Češka a Polka vytvořily (přes můj hlasitý protest) stránku, kde bylo víc růžové, než na oficiální stránce Justina Biebra nebo My little pony (obojí pro malé holky). Nevadí, to se ztratí, stejně jsou všechny naše učitelky ženy. Chyba, nikdo nemá rád růžovou. Včetně mě, která bohužel musela vysvětlovat, proč je to príma barva slovy: "No jako není, ale tak všechno nemůže být černé, vždyť byste neviděly, co jsem k tomu napsala," což prý není ten nejlepší argument ke zkoušce.
 |
| Ať se směje víc, ne ať se směje míň, to je jedno, vyfoť to! |
Komentáře
Okomentovat