Albi

Už poměrně dlouho se na mě obrací nespočet lidí, co chtějí radu ohledně Islandu. Ne, že bych ji nechtěla poskytnout, proto jsem se rozhodla sepsat rádoby manuál toho, za co vás v zemi ledu a ohně poplácají a pravého opaku. 1, Stan jen někde Island je neskutečně drahá země, co se týče všeho, dokonce jsem slyšela, že je to jediná země, co svými cenami přebije Austrálii. No a vzhledem k tomu, že si v samoobsluze koupíte chleba za cca osmdesát korun, není překvapením, že pokoj na jednu noc vyjde kolem třech tisíc, Většinou více. Tak proto ty stany! Když jsem přilétala na Island, z letadla se mnou vystupovali povětšinou jen baťůžkáři. Nic méně není pravda, že by tihle romantici mohli sídlit všude. Naopak. Člověk, který si hodlá ustlat pod širým nebem, ať už bude v noci tma, nebo světlo, by měl vědět, komu ta půda patří, pokud nikomu, tak tam může zůstat, ale jen na jednu noc. Pokud se majitel najde, čeká na tyto romantiky nehezká pokuta. Osobní doporučení: Je tu všude spoustu kempů, kde...

Dobrovolně se přiznávám, že si z té vyjížďky pamatuji jen málo. Ale to málo je podstatné. Do teď před sebou živě vidím obraz ovce, co vyskakuje z vysoké trávy. Pak to se mnou dvakrát houpne. Rána. Jsem na zemi a nejsem sama. Na noze mi leží tři sta kilo koně. Panika se nedostavuje do doby, než kůň nevstane a nezačne kulhat. Ale ne nijak hezky, ze by bylo vidět, že je to jen tím, jak jsme s sebou švihli o zem. Jinak. Na pravou přední nohu se sotva postaví, vlastně spíš chodí po třech. A to jsme se Skottou byly tři kilometry od stáje. O třičtvrtě hodiny později jsme se dokulhaly domů, kde na nás čekala Amy. Pro Skottu měla chleba a otevřené dveře do výběhu, pro mě nastartované auto. Po třech kilometrech jsem já i kobyla musela vypadat mnohem hůř, než čerstvě po pádu. Necelá hodina paniky mě rozklepala natolik, že mě můj přimáčknutý zraněný kotník a naražená žebra působila ten nejmenší problém. I kdybych měla něco zlomeného, mě kvůli tomu nikdo nezastřelí. Jí ano. “Nevypadá to hezky,...

Deset hodin, město Hella. Podle internetových stránek by autobus měl přijet každou chvilkou. Ale nejel. Moje trpělivost došla a rozhodla jsem se zkusit to, co dělalo tolik lidí, co jsem tady na Islandu potkala. A kdyby to neudělali, nejspíš bych je neznala. Jít k silnici, zvednout palec a čekat, jestli někdo zastaví. Ve skutečnosti jsem o tom uvažovala už několik dní předtím. A Gunnar, Hrafnův otec, mi stopování na Islandu doporučil. “Obzvlášť, když si holka a si sama, tak je to jednoduchý. Lidi chtějí pomáhat osamoceným ženám v nesnázích, to tě vezme každé druhé auto,” přesvědčoval mě. A něco takového mi znělo v hlavě, když jsem stále ještě v městě Hella chodila kolem silnice se vztyčeným prstem. V hlavě spoustu těch děsivých myšlenek na filmy jako Smrt stopařek, Stopař a další děsivé příběhy. “V nejbezpečnější zemi to nebezpečné není. Jak si myslíš, že by odsud pak odjeli?” zněla Hrafnova odpověď na bezpečnost. Podle veškerých statistik se tu stane vražda jednou za tři až čtyři ...