Vše, co jste chtěli vědět o svatém Patrickovi, ale báli jste se zeptat

Když mě před výletem do Irska navštívil kamarád, varoval mě, ať s Iry rozhodně nepiju a vůbec ať se s nimi neperu. Skoro jako kdybych jela na dovolenou do Sýrie nebo do Somálska. A možná i proto nás přivítal pravý opak. Z naší krátké návštěvy této země jsme pochopili, že nejčastější irské slovo bude ‘lovely’.
Vše začalo už na letišti, kdy nás irská letuška pozdravila slovy “Hi, how are you?”. Později v Kildare jsme zjistili, že je to vlastně celý irský pozdrav, protože prosté “Ahoj,” by bylo zřejmě moc barbarské. Ale jak vlastně vypadá pořádná irská domácnost jsme zjistili až v Kildare, kde byla naše první zastávka a kde byli našimi hostiteli irští farmáři.

Zatím, co americký sen je vypracovat se a být co nejbohatší, nejlepší a bůh ví co ještě, Irský sen je zřejmě mít velkou rodinu a pozemky, kam jen lidské oko dohlédne. Naší hostitelce, Patricii, se tento sen evidentně splnil. V neděli večer jsme se setkali s jejími čtyřmi dětmi, které nás přivítali čajem s mlékem a jejich typickým “Hi, how are you?”.
Večer jsme s nimi strávili společně s Guinessem v jejich hospodě. “Když to pivo dělá prsteny z pěny na sklenici, znamená to, že je vážně dobré,” vysvětlila nám Claire , jedna z Patriciiných dcer. A tak jsme po zbytek pobytu v Irsku zkoumali, které pivo to dělá a kde pěna stéká po sklenici opět dolů.
Druhý den následovala ukázka toho, co všechno obnáší farma. K tomu účelu jsme si půjčili gumáky, které byly nápadně podobné těm, které nosí holky od Matela na Václaváku, když zrovna půlhodinu prší. Jenže my s nimi chodili mezi krávami, telaty a já se s nimi pokoušela chytit kočku.
Teprve po farmě přichází snídaně. Až na lososa bylo všechno originál z farmy. Při té příležitosti jsme se seznámili s tříletou Grace, která ačkoliv to říkám nerada, trochu okouzlila i mě. Anglické batolecí žvatlání je totiž o level roztomilejší než to české. Krom toho vůbec nekřičela a už ve třech letech si přála být žokejem, což mi bylo sympatické.

Do hřebčína a ještě dál

Neznám snad nikoho, kdo by neměl rád koně. Ale znám jen pár lidí, který na koně mluví nebo šišlají. Já jsem jednou z nich. A proto se nám procházka a následná návštěva Irského národního hřebčína dost protáhla. Bylo nutné zastavit se u každého koně, řádně ho pozdravit. U některých jsem se zastavovala, abych si je mohla podrbat. Hádám, že jen to prodloužilo prohlídku hřebčína o dobrou hodinu čistého času. Nemluvě o mém velkém plánu, jak si propašovat hříbě domů, což se nelíbilo ani hříběti, ani jeho matce a už vůbec ne zbytku naší expedice.
V japonské zahradě už toho moc zábavného nebylo, možná proto jsme všechny ty stezky líbánek, kopce ambicí a zahrady radosti proběhly tak rychle. A hlavně, japonská zahrada v březnu není ani moc záživná. Nic nekvete a nejdéle se člověk pozastaví u jmen těch míst, kudy prochází.

Dohromady jsme za celý den ušli aspoň dvanáct kilometrů. Proto mé nadšení z domu plného dětí mírně kleslo. Jelikož jsme jim přinesli čokolády a krtečka, sápali se nám téměř až po krku. A protože nejsem dětský typ, neocením to ani normálně, natož pak s dvanácti kilometry v patách. O to větší bylo mé zklamání, že jak Vendy, Klárka, tak i Tom jsou ochotni si hrát s dětmi, ale už se nemají k tomu, aby šli na další pintu Guinnesse a už vůbec se nechtějí seznamovat s žokeji, kteří tam údajně měli být. A tak náš jeden jediný den skončil s čistou hlavou. O to víc jsme si to následující den vynahradili.

A teď tu o Patrickovi

Ačkoliv Irové slaví svátek svatého Patricka především proto, že s ním přišlo do země křesťanství, to, co se dělo v Dublinu v tomto dni rozhodně nebylo nic svatého. A to veškerá zeleň, která z trojlístku přišla, má taky křesťanský podtext (svatá trojice). Přesně touhle zelení se to v Dublinu hemžilo už od chvíle, kdy jsme do něj přijeli. I na okraji města nebyl nikdo, kdo by neměl zelenou čepici. Čím více jsme se přibližovali k místnímu Václaváku, tím více zelené jsme viděli.
Nejdřív to byly jen čepice, postupně přibývali sluneční brýle ve tvaru čtyřlístku. Několik lidí mělo dokonce i vílí křídla. Těsně před průvodem byla k vidění skupinka Irů v zelených oblecích. Ti jediní zřejmě skutečně byli Irové, ostatní s příliš přezelenalým kostýmem byli spíše turisti, což se mnohdy dalo poznat i podle rysů obličeje nebo podle barvy pleti.
Jelikož jsme do Dublinu přijeli až v půl jedenácté, všechna místa odkud by byl vidět průvod, už byla vybrána. Takže jsme se museli spokojit se třetí řadou. Vendy proto pro jistotu nefotila skoro vůbec, já fotila jen, abych viděla, co se to tam vepředu děje a na vlastní oči jsem viděla jen několik atrakcí a to byly většinou jen ty, které měli dva a více metrů. Nejčastější objekt mého focení byla hlava pána, který stál dvě nebo tři řady přede mnou. Jako vždy byl jediný dobře vidět a byl skvěle zaostřený.
Po rychlém úprku od zeleného davu si dáváme otočku na hotelu a cestou zpět narazíme na jediné nezdvořilé Iry v celém Irsku. “Do you want to have Irish inside you?” Takhle nějak zněla nabídka od party třináctiletých Irů. I oni se dali v celku rychle odbýt. Policista, který nám zabavil pití už tak ústupný nebyl. V tu chvíli jsme byli nejspíš jediní, komu policisté zabavili pití, ačkoliv všude kolem se to lahvemi plnými alkoholu a opilými lidmi jen hemžilo.

O pár hodin později jsme zaparkovali v hospodě O’Sullivans odkud už vlastně ani nemělo cenu vycházet. Dobrá hudba, dobré, i když zřejmě nekvalitní pivo, ale dokud to není Plzeň, tak to stejně nepoznáme.
Krom toho nikdy by mě nenapadlo, jak moc jsou lidi takhle v zahraničí přátelští a hlavně, jak dobře se dá seznamovat za pomocí foťáku. Po tom, co se s námi seznámil už druhý Kanaďan, nám začalo docházet, že tam vlastně moc tuzemců není. Do teď se divím, že žádnou z nás je nenapadlo počítat. Konec konců, když jsme zvládli počítat škodovky, nejspíš bychom zvládli i Iry. Hlavním důvodem, proč nikdo nikoho nepočítal, byl zřejmě ten, že jsme si všichni - kromě Toma - mohly vykoukat na chlapy kolem. Všechno začalo zpěvákem (který se tak nějak asi líbí přirozeně každému něžnému pohlaví, protože přece jen, má kytaru a umí to s ní), pokračovalo barmanem a končilo Kanaďanem.
Druhého rána jsme byli všichni podobně zelení, jenže barva místo čepice zastihla náš obličej. Nevím, jak to Vendy s Tomem udělali, ale vstali nám pro snídani. Než jsme naplánovali, co budeme ten den dělat, bylo jedenáct. A jisté bylo zatím jen to, že večer půjdeme k Sullivanovi, protože co kdyby se tam vrátil ještě někdo…

Dublin zažívá kocovinu

Úspěšně jsme proto začali druhý den cestou na tramvaj s tím, že prostě uvidíme, jak dál. Ačkoliv U2, nejslavnější irská kapela, nazpívala písničku "beautiful day", nikoho z nás ani nenapadlo, že by tak v Irsku mohlo skutečně být. Proto nám hned druhý den zkazilo náladu a fotky slunce. Nebyl nikdo, kdo by nemžoural a možná ani proto jsme opět netrefili tu správnou cestu na tramvaj.

Ani po čtyřech dnech jsme se nenaučili kudy správně nastupovat na tramvaj. A už vůbec jsme neviděli smysl v irském cenění zastávek. “Opencard mi tu asi nevezmou, co?” “Tu ti brzo nevezmou ani v Praze.” Ale jelikož to byl den po svatém Patrickovi, nejspíš jsme na tom pořád nebyli nejhůř. Vedle chodníků se objevovali hromady plechovek piva (mimojiné i českého), na chodníku se objevovali lidé zelení tentokrát v tvářích, nikoliv na triku.

Na začátku dne jsme na tom byli s eury ještě dobře, nebo alespoň já ano. I tak jsme naznali, že výlet do muzea Guinnesse stojí příliš mnoho a tak máme jen mnoho a mnoho fotek okolo tohoto muzea. To samé v Jamesonovi, ale tam jsme zůstali alespoň u nich na baru. Horká irská čokoláda je sice fajn, ale na poirštěnou kávu to nemá. Zajímavé je, že 18. března už byli prohlídky i ulice téměř prázdné.
Naše síly (a eura) stačili pouze na to, abychom došli pěšky do Trinity collage a odtud odcupitali do nejmenšího baru na světě, kde jsme našli stůl pro čtyři. Odsud, vybaveni čokoládou, vyprošťovákem a novinami jsme se vydali na procházku, kterou pracovně přezdívám “Jak jsme si mysleli, že jdeme k moři”. Tou dobou už se na chodnících začalo objevovat více lidí a ztráceli se odpadky.
Možná bychom tam skutečně došli, kdyby to nebylo tak daleko a kdyby nás tam v přístavu pustili. Rozhodně ale můžu říct, že jsme cítili moře a že jsme viděli zaoceánskou loď. A tak nějak po tom všem, co jsme viděli na svatého Patrika už na nějakou dobu nic moc výjimečného vidět ani nepotřebuji.