Albi

Vždycky, když cestuji, říkám si, jak super počasí si k tomu vyberu. na Srí Lance jsem byla v době, kdy tam byl pozůstatek monsunu, na Island jsem přijela ve chvíli, kdy se tam nacházeli pozůstatky hurikánu, co tam připlul po Golfským proudu. V praxi to vypadá asi tak, že vylezete před letištní halu, na kterou jste vzápětí přimáčknuti silným větrem. Já měla tu výhodu, že ve chvíli, kdy znáte spoustu Islanďanů a když říkám spoustu, tak myslím celé jedno procento celé populace, tak se nemusíte hnát až k autobusu. On si pro vás někdo dorazí. "Jé hele, ty si tu zas? A chceš hodit do Reykjavíku?" Kamkoliv. Chtěla jsem hodit vlastně kamkoliv. Nejlépe do sušičky, ale ta nebyla po ruce. Ale i jeep může sloužit jako sušička, když na to přijde. A vlastně i autobus, kterým jsem dorazila do městečka Hella. Toho místa, které jsem před rokem opustila. A přesně toho místa, kde se absolutně nic nezměnilo. A to ani v obchodě, který mají třeba v Česku většinou chuť tak dvakrát do roka přerov...